40 dní života | Larry Stylinson

9 - Rande

2. ledna, 31 dní

Včera, když Harry odcházel, zeptal se Louiho jestli ta schůzka platí.

„Včera jsi to prezentoval jako rande,“ ušklíbl se na něj Louis.

Harry se zatvářil docela šokovaně. To, že ho chtěl pozvat na něco speciálního, věděl. To, že ho pozval, věděl. To, že přemýšlel o tom, ze to nazve rande, věděl taky. Ale o tom, že mu to vážně řekl, neměl ponětí. Na jednu stranu byl rád, že to udělal. Na druhou to chtěl vzít zpět. Tak strašně moc to chtěl vzít zpět. Ale kdyby měl možnost, stejně by to neudělal. Věděl proč. Jen si to nepřipouštěl.

„Pojďme tomu říkat prostě schůzka, dobře?“ odpověděl nakonec Harry.

„Dobře, takže kde se to naše rande bude odehrávat?“ zeptal se Louis s provokativním úsměvem.

„Ty si nedáš pokoj,“ rozpřáhl Harry s úsměvem ruce.

„Hele, ty jsi s tím začal. Tak si teď nestěžuj,“ pokračoval Louis. Harry chtěl dál argumentovat, ale nakonec se na to vykašlal. Stejně by to nikam nevedlo.

Tak mu Harry řekl, kde má být a v kolik. Bylo půl sedmé a Louis na ono místo právě mířil.

V zimě se stmívá brzo. Už takhle brzo bylo šero. A i přesto, že lampy už svítily, byl Louis trochu nervózní. Ani ne z toho, kam mířil. Měl strach.

Byli domluveni až na sedmou. Louis ale přesně nevěděl, kam jde, tak vyrazil dřív. Kdyžtak tam počká. Sám. Ve tmě.

Louis se otřásl nad tou představou. Trochu zpomalil, a doufal, že až dorazí, Harry už tam bude. Musí, musí tam být. Jinak se Louis asi zblázní.

Ani takhle se necítil dobře. Už teď byly ulice klidné. Jakoby byl sám v celém městě. Na celém světě. Sem tam kolem něj nějaké to auto projelo. Nebo prošel člověk, přičemž se Louis pokaždé strachoval, aby to náhodou nebyl sériový vrah nebo tak něco a nezabil ho. Nikdo by ho tu nenašel. Obzvlášť teď. Byl sám.

Dorazil na místo, kde se měli s Harrym sejít. Ještě tam nebyl. Louis si dal na hlavu kapucu, ruce do kapes, posadil se na obrubník a zíral na jedinou cestu, kterou se do téhle slepé uličky dalo dostat.

Zíral na ní několik minut, než se v jeho dohledu konečně objevil člověk, mířící přímo k němu. Usmál se a chtěl se zvednout a jít Harrymu naproti. Pak se ale zarazil. Co když to není Harry? Osoba měla černé oblečení, mikinu s kapucou a černou sportovní tašku přes rameno.

Louis najednou začal pochybovat. Ten člověk nevypadal jako Harry. Teda ne, že by Louis uměl Harryho poznat podle způsobu chůze, ale tohle prostě nebyl Harry. Našeptávalo mu to jeho podvědomí, ve snaze uvést Louiho co nejvíc do rozpaků.

V Louiho hlavě se mezitím vířilo spousta myšlenek. Kdyby to nebyl Harry, kdo by to byl? Mohl to přece být naprosto kdokoliv! A ten kdokoliv mohl Louimu cokoliv udělat a jak už věděl, nikdo by ho tu nenašel. Umřel by sám v temné uličce na opačné straně města.

Čím víc se osoba blížila, tím víc Louiho strach a nervozita narůstaly. Klepal se. Měl co dělat aby nevyjekl nebo nezačal kňučet. Možná by se pokusil o útěk, kdyby nebyl jako paralyzovaný. A kdyby bylo kudy.

Osoba se k němu přiblížila skoro na dosah ruky a konečně promluvila: „Ahoj.“

Louis si zhluboka oddechl, když Harryho podle hlasu poznal. Veškeré známky nervozity a strachu byly rázem pryč. Louis se prudce zvedl z obrubníku a pevně Harryho objal. Ani to pořádně nechtěl, byl to instinkt. Chtěl se ujistit, že to byl vážně on. Byl tak moc rád, že to byl vážně on.