40 dní života | Larry Stylinson

12 - Ovocný čaj

5. ledna, 28 dní

Hned, co Louis skončil ve škole, vyběhl ze třídy a běžel snad celou cestu k Harrymu. Pocit, že vše bude dobré, ho stále neopustil. Bylo fajn, že takhle pozitivně uvažoval, ale o to víc ho zraní, pokud půjde něco špatně. 

Když dorazil k Harryho domu, začal dychtivě zvonit na zvonek. Potom si uvědomil, že to je asi dost přehnaně dychtivě, tak se pokusil se trochu uklidnit. A to se mu, než přišel Harry, naštěstí povedlo. 

„Ahoj," pozdravil značně nervózně Harry. 

„Ahoj," zopakoval Louis Harryho slova. Jakoby se Harryho nervozita nějak přenesla na něj. Nebo si jen neuvědomil, že by měl být nervózní, a Harry mu to připomněl? Nevěděl. Ale momentálně nebyl čas na to, to řešit. Momentálně měl na práci něco mnohem důležitějšího. 

Po Louiho pozdravu nastalo ticho. A ano, přesně tohle bylo to nepříjemné ticho, které oba tak nenáviděli. Každá vteřina Louiho užírala. Ale jak to ukončit, nevěděl.

Chvilkami po sobě pokukovali a Harrymu začínaly viditelně rudnout tváře. Louimu to přišlo nesmírně roztomilé. 

„Tak.. půjdeš dál?" zeptal se konečně Harry a Louis děkoval Bohu, protože ho tahle chvilka ničila. Ve skutečnosti to bylo jen pár vteřin, oba to ale vnímali jinak. 

„J-jo," zakoktal se Louis, protáhl se kolem Harryho dovnitř a Harry zavřel dveře. Louiho rozpoložení se vážně změnilo ve vteřině. Byl najednou tak moc nervózní. Už v sobě nenacházel tu natěšenost a ten dobrý pocit, co včera, nebo cestou sem. Ne. Teď už v něm byla jen extrémní nervozita. To bylo jediné, co cítíl. 

„Chceš čaj? Nebo něco?" zeptal se Harry, když dorazili do bytu. 

„Jo, dám si čaj, prosím. Ovocnej," odpověděl Louis z části proto, že si chtěl získat čas na promyšlení toho, jak začít konverzaci o důvodu, proč tu je. A z části taky proto, že celou cestu sem běžel, celý den nic nepil a měl pořádnou žízeň. 

„Máš to mít," usmál se Harry a zmizel v kuchyni. Louis se mezitím posadil na gauč, a začal přemýšlet. 

„Tak, tady to je," postavil Harry hrnek před Louiho, který se divil, jak se mu povedlo ten čaj uvařit tak rychle. Doufal, že bude mít víc času. V překladu; ne, nevymyslel nic. Naprosto nic. A tak mu nezbývalo víc, než doufat, že tuhle konverzaci začne Harry. 

„K předvčerejšku," začal Harry, jakoby Louimu četl myšlenky. Posadil se na gauč vedle něj tak blízko, že se o něj skoro opíral ramenem. „Moc mě to mrzí-"

Louis ho přerušil polibkem.

Prostě měl pocit, že to je přesně to, co by v tu chvíli měl udělat.

„Mně ne," odpověděl Louis na Harryho větu. Harry ho místo odpovědi znovu políbil. A tak tam seděli a vyměňovali si jemné polibky. Louiho v tu chvíli konečně přestala trápit otázka, jak to mezi nimi je. I když stále nevěděl odpoveď. Přestal ho trápit stres, přestalo ho trápit vše. Jediné, na co se soustředil, byly Harryho rty. Jediné, na co se soustředit dokázal. Harry na tom byl podobně. Původně se chtěl Louimu omluvit, protože si nemyslel, že to bude cítit stejně. Mýlil se. Díky bohu, že se mýlil. Protože teď, když konečně cítil Louiho rty na svých, a věděl, že je to tak správně, cítil se úžasně.