40 dní života | Larry Stylinson

6 - Vybledlá červená škodovka

30. prosince, 34 dní

„Já už jsem u tebe byl dvakrát, ale ty u mně ani jednou,“ zavrhl Louis Harryho předchozí návrh o tom, že zítřejší Silvestr a následující Nový rok stráví u Harryho. „Takže co kdyby jsme byli u mě?“

„Jo, dobře,“ usmál se Harry.

„Mohl bys přijít dřív, třeba už v šest,“ pokračoval Louis ve svojí myšlence, která ho napadla, když v tichosti kráčeli na hranolky. Které mimochodem platil Louis. „A mohli by jsme kouknout na nějaký filmy.“

Louis filmy miloval. Už ode dne, co měl vlastní notebook, jich viděl několik denně. Za celou tu dobu jich viděl opravdu hodně a byl docela zázrak, když narazil na něco, co ještě neviděl. Poslední dobou prostě jen koukal na svoje nejoblíbenější nebo ty, co dlouho neviděl.

Harry byl pravý opak. Nejenže neznal ani jeden z filmů, které mu Louis zatím vyjmenoval, ale ani o ně nejevil zájem nějak zvlášť velký zájem. Což Louis nechápal. Myslel si, že každý miluje filmy. A proto si v hlavě udělal seznam filmů a poznámku, že je Harrymu musí někdy pustit. A vzhledem k jeho situaci by s tím měli začít co nejdřív.

„Dobře, to zní fajn,“ odpověděl Harry.

„Mohli by jsme-“ zarazil se Louis uprostřed návrhu, že by mohli začít hned. Všiml si totiž auta stojícího před domem.

„Co?“ zvedl Harry hlavu.

„No-ni-nic,“ zavrtěl Louis hlavou.

„Dobře,“ přikývl Harry i přesto, že poznal, že je něco špatně. Ale nic neříkal. Louis byl v Harryho očích jako hluboký oceán plný tajemství. A chápal, že některé z nich si chce nechat pto sebe.

„Tak... uvidíme se zítra?“ zastavil se Louis přede dveřmi.

„Jo, uvidíme,“ odpověděl Harry.

A Louis doufal, že mluví pravdu. Že do té doby ona vybledlá červená škodovka zmizí. Nebo ho aspoň její majitel nebude držet doma, aby mohl zajít za Harrym dřív a vysvětlit mu, proč nemůžou být u něj. Na chvíli zauvažoval, že by dnešní noc strávil venku. Což okamžitě zamítl, je přece zima. Mohl by být u Harryho? Ne, nechtěl mu vysvětlovat, co se děje. Harry by se neptal. Louis měl svoje tajemství a on to věděl. Neptal by se. Ale to si Louis neuvědomil. I kdyby se Harry neptal, věděl by, že něco není v pořádku. A Louis nechtěl ani to.

„Tak ahoj,“ rozloučil se Louis a snažil se dbát na to, aby nezněl rozrušeně. Což se mu moc nedařilo. Neuměl lhát ani předstírat. Nikdy to nepotřeboval.

„Pa,“ usmál se Harry a Louis mu na to jen zamával. Harry se otočil k odchodu a Louis opět počkal, až mu zmizí za rohem. Jako to dělával vždy. Potom vklouzl do dveří. Netušil ale, že Harry tak úplně neodešel.

Po cestě do svého patra mu hlavou vířila spousta myšlenek. Snažil se přijít na to, jak se bez povšimnutí dostat domů. A došel k závěru, že mu nic jiného, než doufat, že jeho otec bude spát, koukat na televizi nebo si ho aspoň nevšimne. Co nejtiššeji odemkl, otevřel, zavřel. Sundal si boty.

Když se otočil, příšerně se lekl otce stojícího ve dveřích do kuchyně. A taky si uvědomil, že jeho plán selhal a mohl jen doufat, že ho jen pořádně seřve.

„Kdes byl?“ zeptal se chladně. Bez pozdravu a bez emocí.

„Taky tě rád vidím,“ zašeptal a doufal, že svých spov nebude litovat.

„Ptal jsem se, kdes byl,“ zvýšil hlas. A přiblížil se k němu. Louiho nervozita a strach rostly.

„Byl jsem s...s pří-přítelkyní,“ vypadlo z něj. Usoudil, že to bude lepší, než Byl jsem s klukem, kterýho jsem jednou v noci v klubu líbal. Jo a včera jsem nás spolu nakreslil, chceš ten obrázek ukázat?

„Nelži!“ vykřikl a dal Louimu malý výchovný pohlavek, jak to nazýval. Louis se po malém výchovném pohlavku musel zapřít o stěnu, aby se udržel na nohou.

„Nelžu,“ lhal dál Louis. Co jiného mu zbývalo? „Jmenuje se Eleanor. Jsme spolu tři měsíce.“

„Jo? A kdo pak byl ten kluk, se kterým ses loučil před vchodem? Netahej mě kurva za nos Louisi.“

„To byl...její bratr,“ řekl Louis. Na to, aby se obdivoval za to, jak se mu dařilo být v klidu a vymýšlet na jeho úroveň dost přesvědčivou lež, mu nezbyl čas. „Eleanor bude mít narozeniny, vymýšleli jsme pro ní překvapení.“

Otec si ho přeměřil nedůvěřivým pohledem. Potom přikývl a Louis přemýšlel, jestli už může odejít. Pak ho ale ještě něco napadlo.

„Chceme spolu strávit Silvestr,“ nahodil Louis. Chtěl se zeptat na něco jako Budeš tu zítra ještě? nebo Mohl bych být zítra na Silvestra pryč?, ale nakonec usoudil, že takhle to bude nejlepší. Ještě ho napadlo, jestli by chtěli bysme nevyznělo líp, ale nechal to být. Vlastně už to ani vzít zpátky nemohl.

„Pořád ti nevěřím, že máš přítelkyni,“ odpověděl, jakoby na to před chvílí nepřikývl a Louis začal litovat toho, že radši neodešel.

„Proč?“ Louis nevěděl, jak dál odpovídat. Situace se mu pomalu začínala vymykat z rukou.

„Ty si vážně myslíš, že věřím tomu, že zrovna tebe by někdo chtěl? Tebe?“ zvýšil na Louiho hlas a on byl v koncích.

„J-jo,“ vykoktal Louis. To něco, co mu pomáhalo zachovat klidnou hlavu, odcházelo.

„Nedělej si falešný naděje, hošánku, oba víme, jaká je realita,“ pokračoval otec ve snaze svého syna co nejvíce srazit. „Dokud mi jí nepřivedeš ukázat, neuvěřím.“

„Při-přivedu, hned z-zít-“ pokusil se Louis vysvětlit, zároveň si udělal v hlavě poznámku, že musí do zítřka někoho sehnat. I přesto, že věděl, že by se mu to nepovedlo. Ale otec mu skočil do řeči.

„Nepřivedeš, Louisi. A víš proč? Žádná totiž není, je to tak? A pokud je, tak musí být úplně blbá,“ odsekl. Louis přestával zvládat situaci. Doopravdy. Stěží se mu dařilo zamrkávat slzy.

„A víš proč? Víš proč, Louisi? Protože jsi nicka. Nejsi nic víc, než jen obyčejná nicka, která nikdy nic nedokáže, a bude jen obyčejná nicka navždycky. Rozumíš tomu, Louisi? Rozumíš?“

To navždycky už moc dlouho nebude, pomyslel si Louis a s touto myšlenkou mu po tváři sklouzla první slza.

„To si ze mě děláš prdel, ne?“ vyjel na něj znovu jeho otec. „No snad mi tu nebudeš brečet, jseš snad malý děcko?“

Louis zavrtěl hlavou. Čistě teoreticky dítě ještě byl, ale nechtěl provokovat.

„On mi tu bude brečet, no to snad ne,“ pokračoval ve svém monologu, už ne s Louim, ale nejspíš s dveřmi naproti. Louis se nezmohl na slovo.

„To jseš snad nějaká buzna, že mi tu budeš brečet, nebo co?“ Louimu spojitost mezi pláčem a homosexualitou docela unikala, ale pravda byla nejspíš taková, že se podle jeho otce nechoval dost jako chlap, když brečel.

„Vla-vlastně j-j-jo,“ vypadlo najednou z Louise, i přesto, že si nebyl tak úplně jistý. Nejspíš to byla sebevražda, ale co mohl ztratit? Nic. Život. Teď nebo za 34 dní, záleží na tom? Ne. Hlavou mu probleskl Harry. Netušil proč. Možná na tom přece jen záleží. Kvůli němu.

„Cos to řekl? Cos to kurva řekl, Louisi?“ rozkřičel se jeho otec a Louis se podvědomě připravoval na nemalou bolest, která se měla co nevidět dostavit. A pak znova. A znova.

Ani by ho nenapadlo, že zapomněl zavřít okno ve svém pokoji. A že je celou dobu poslouchá Harry pod oknem.