40 dní života | Larry Stylinson

7 - Jinak ven

31. prosince, 33 dní

Louis se probudil se silnou bolestí hlavy. Se značným nadšením zjistil, že ona červená škodovka je pryč. A moc dobře věděl, že ještě dlouho bude. Možná i tak dlouho, že ji dneska viděl naposled. Upřímně v to doufal.

V koupelně  si opláchl vodou obličej. Harry měl dorazit v šest. Teď bylo deset. Měl osm hodin. Osm hodin na co? Stačilo mu jen se uvést do aspoň trochu dobře vypadající podoby a připravit filmy. To mu memohlo zabrat víc než půl hodiny. Ale co bude dělat těch zbylých sedm a půl?

-

„Nene," vydechl Harry, když s otevřenou pusou konečně viděl, o čem mu Louis se značným nadšením říkal, když šli po schodech nahoru. Louis nic moc konkrétního neřekl, chtěl to jako překvapení, ale tohle Harry nečekal. Jeho pokus o překvapení se úspěšně vydařil.

Kuchyň sice tak trošku vypadala jako po nějakém výbuchu, ale hlavní bylo několik misek Harryho oblíbených čokoládových sušenek, které mezi tím vším stály na stole.

Harry by si nikdy nemyslel, že si Louis zapamatuje, jaké jsou jeho oblíbené sušenky. Pro Louiho to byla naopak samozřejmost. Koneckonců byl Harry jediný, s kým se bavil. Harry se naopak bavil se spousta lidmi a u některých si pamatoval sotva jméno, natož jejich oblíbené sušenky. Nebyl na takovéhle věci zvyklý.

„Co? Nejsou to ony? Promiň, já-" začal se starat Louis. Připadalo mu, že je něco špatně. Prostě měl takový pocit. Ale mýlil se.

„Ne, já jen," skočil mu Harry do řeči. Na pár vteřin se odmlčel, aby si rozmyslel, co chce vlastně říct. A Louis poslouchal. „Nikdy by mě nenapadlo, že si to vůbec zapamatuješ, natož že pro mě uděláš....tohle," rozpřáhl ruce. Louis se pousmál.

„Ale máš radost, ne?" zvedl k němu pohled.

„Děláš si srandu? Jasně, že mám! Dlouho jsem z ničeho neměl takovouhle radost. Nikdo pro mě nikdy nic podobnýho neudělal a...... Loui, ty jseš úžasnej," objal ho Harry, zatímco se snažil zklidnit svoje nadšení a přestat se chovat tak chaoticky. „Děkuju," zašeptal mu do ramene.

„Byla to maličkost," usmál se znovu Louis. Měl radost, že měl Harry radost. Ale zaráželo ho, co Harry řekl. Nikdo pro něj nikdy nic podobnýho neudělal? Neříkal náhodou, že se baví s hodně lidmi? A není mezi kamarády náhodou normální si dělat navzájem radost maličkostmi?

„Navíc jsem nic jiného na práci neměl," dodal ještě Louis, když ho Harry přestal objímat. Louis si všiml jiskřiček v těch jeho zelených očích. Nadšeného výrazu ve tváři. Byl jako malé dítě, které právě dostalo pytlík bonbonů. Jeden by řekl, že vypadá pitomě. Ale ne. On takhle vypadal nesmírně roztomile.

„Jenom promiň za ten bordel tady, uklidím to," dodal ještě Louis.

„A já tu budu ve dveřích stát a koukat na tebe?" hodil po něm Harry vyčítavým pohledem.

„No, můžeš vzít ty sušenky a jít si ke mně do poko-" začal vysvětlovat Louis. Harry ho ale přerušil.

„Ne, ty pako," řekl se smíchem, „já ti s tím přece pomůžu. Jen mi řekni, co mám dělat."

„Dobře, jestli chceš, ale jsi tu na návštěvě, vážně nemusíš-"

„Louisi..." Tentokrát Louiho umlčel rukou přes pusu. Díval se mu do očí. Louis jeho pohled chvíli překvapeně opětoval. A potom se oba rozesmáli.

-

Na kraji postele v sobě byly čtyři prázdné misky, v rohu se o sebe opírali Harry a Louis zabalení v jedné dece a právě rozkoukávali už třetí film. Louis právě dával Harrymu ukousnout poslední sušenky, protože Harryho ruce byly zaneprázdněné držením pohromadě jejich vyhřátého dekového bunkru. Po tom, co si kousek sušenky odlomil Louis, dal zase ukousnout Harrymu. A takhle to bylo, dokud jí nedojedli úplně.