40 dní života | Larry Stylinson

5 - Kroužkové desky s květinovým motivem

29. prosince, 35 dní

Louis seděl na zemi opřený o postel a kreslil si. Včera odpoledne se oba probudili u Harryho doma a oba tvrdili, že si nepamatují, co se v noci stalo. Louis netušil, že mu Harry lže. Stejně tak Harry netušil, že mu Louis lže. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí, no ne snad?

Louis položil desky s papírem na postel a došel si do ledničky pro džus, co si včera koupil cestou domů.

V životě by ho nenapadlo udělat to, co udělal. Aspoň ne za střízliva. A proto si pokládal otázku; co ta nevyřčená věc mezi ním a Harrym vlastně je?

Nikdy neměl nikoho rád. Jenom maminku. Ale mateřská láska se nedá s přátelskou láskou srovnávat, s romantickou už vůbec ne. Louis tyhle city nikdy nepoznal.

Možná ten alkohol jen prolomil jejo strach udělat něco, co udělat chtěl. Kdyby to v něm nebylo, proč by ho to vůbec napadlo? Věcí co ho mohly napadnout byly milióny, jeho však napadlo tohle.

Z přemítání ho vyrušilo zavibrování mobilu, který měl položený na posteli za sebou. Chvilku mu trvalo, než mobil naslepo nahmatal. Psal mu Harry. Ptal se, jestli už má něco na Silvestra. Odpověděl že ne. Bylo mu jasné, co po něm Harry chce. Normálně by chtěl být sám. Konec konců jako každý rok. Tohle ale bylo jiné. Byl to jeho poslední silvestr. Nemohl ho strávit sezením doma. Navíc, měl Harryho rád.

Přesně jak Louis očekával. Harry se ptal, jestli by s ním nechtěl strávit Silvestr. A Louis to přijal. Vlastně ani neměl důvod, proč ne. A kdyby odmítl, co kdyby se Harry třeba urazil, nebo si myslel, že ho Louis nemá rád?

Harry vduchu zajásal, když Louis přijal. Hlavou se mu honily podobné myšlenky, jako Louimu. A hlavně fakt, že Louis byl ten, kdo to místo mezi nimi přerušil. To on to udělal první, ne Harry. A Harry to už od včerejška nemohl dostat z hlavy. Hodil na sebe mikinu a bouch dveřmi.

Mezitím se Louis stihl vrátit domů. V ruce nesl kroužkové desky s květinovým motivem a balík průhledek. Několik jich připevnil do desek. Potom z posledního šuplíku jeho psacího stolku vytáhl štůsek jeho kreseb. Byly to různé kresby. Ten strom v parku. Děti hrající si na hřišti. Panelák, kolem kterého každý den chodil do školy. Jeho kytara. Jeden pár rukou docela neohrabaně nahmatával akordy, druhý mu pomáhal. Byl to Louis a milovaná osoba, kterou si Louis vysnil? Možná. Možná to byli jeho rodiče. Iluze toho, že jsou pořád spolu a že se pořád milují.

Ale to byla jen iluze. Louis z části žil v iluzi, jen si to nikdy neuvědomil. Vymýšlel si věci, aby jeho nudný život aspoň vypadal zajímavě. A k životu je přiváděl kresbami. Jedno z dětí na hřišti nakresleném na jednom z papírů bylo jeho vlastní. Byla to budoucnost. Budoucnost, kterou nikdy nepozná. A on to dobře věděl. Věděl to moc dobře.

Začal do desek vkládat jednotlivé výkresy. Všechny něco znamenaly. Měly příběh. Ať už vymyšlený, nebo reálný. Měly, a pro Louiho byly extrémně důležité. Všechny.

Vkládal a připomínal si tak, co je vlastně zač. Vkládal a vkládal, až se dostal k poslední, nejnovější, v jejímž rohu se vyjímal nápis 29/12/17 a pod ním Louiho iniciály. Vyobrazoval jeho a Harryho. Minulou noc v té chodbě.