40 dní života | Larry Stylinson

22 - Domů

15. ledna, 20 dní

„Prý budu moct domů jen s tím, že mě tu někdo vyzvedne." Louis se odmlčel a pohleden se zaměřil na hodiny na zdi naproti, které (jak brzo zjistil,) nefungovaly. „No, a vzhledem k tomu, že tu nikdo jinej není, nemohl bys to být ty?"

„Takže by sis jako vybral někoho jiného, kdybys mohl?" hrál Harry uraženého, zatímco se schovával na školních záchodech, protože zrovna měli hodinu. Těch pár minut ho nezabije. Ale těch pár desítek minut, které z hodiny zbývaly, když mu Louis napsal, že ho propustili, by nejspíš nepřežil.

„Ne," zasmál se Louis Harryho uvažování, „nikomu bych nevěřil tak, jako tobě."

„A kdyby jo?"

„Tak bych s tebou nechodil," pokrčil Louis rameny. Chtěl ještě něco dodat, ale nevěděl co. Nebo spíš nevěděl, jak své pocity zformulovat do věty, kterou by mohl po telefonu předat. „Jen... jsem rád, že tě mám," dodal nakonec.

Nad tím se Harry jen usmál. Řekněme, že ho to zahřálo u srdíčka.

„Takže se uvidíme, až mi skončí škola?" zeptal se Harry po krátké pauze, v průběhu které se Louis snažil se ujistit, že neřekl nic špatně. Protože ticho z Harryho strany ho vážně znervózňovalo.

„Jo, jo. A... děkuju, že se pro mně stavíš," usmál se Louis, i když to Harry nemohl vidět. Ale stejně to poznal, z tónu jeho hlasu. 

„Není vůbec za co," usmál se Harry nazpět, a doufal, že to Louis taky pozná. „A já už budu muset, abych se stihl aspoň do přestávky vrátit na hodinu," odmlčel se, „tak zatím ahoj!"

„Ahoj," odpověděl Louis. Chtěl mu ještě popřát hezký zbytek dne, nebo hodně štěstí s tím testem z chemie, který psali. Hlavně chtěl hovor s ním aspoň o chvilku prodloužit. Harry to ale stihl položit dřív, než se Louis stačil vůbec nadechnout.

Vytáhl mobil z nabíječky, mobil nechal ležet na stole, a nabíječku hodil do batohu. Balení mu nezabralo dlouho. Stačilo mu jen do jeho školní tašky naházet vsechno to jídlo, které si ze svačin a snídaní nechával v šuplíku. A potom už mu nezbývalo nic jiného, než čekat.

Aby si zkrátil dlouhou chvíli, vytáhl skicák a tužku. Rozhodl se dokončit obrázek, který tu den zpět začal. Což mu vycházelo tak akorát. Otevřel si k tomu jednu ze snídaňových mini marmelád. Tahle byla jahodová. Louis ji ohodnotil osmi body z deseti. Dobrá, ale zná i lepší.

Dokončený obrázek založil do desek v přibližně stejnou dobu, ve kterou Harrymu končila škola. Takže se rozhodl ho vyhlížet. Dokonale mu k tomu napomáhalo to, že z tohohle okna bylo vidět na nejen vchod, ale i celé parkoviště. Uvidí ho přicházet z dálky.

A vážně to netrvalo tak dloho, když ho konečně zahlédl. Měl takovou radost, že ho vidí. Chtěl mu běžet naproti, ale kdyby to mohl udělat, Harry by pro něj ani nemusel jít. Tak jen netrpělivě poskakoval kolem dveří zvenku pokoje, a čekal, až se Harry objeví, aby mu mohk naběhnout do náruče.

A po chvíli se vážně objevil. A Louis své plány mohl zrealizovat.

„No ahoj," zasmál se Harry, když Louiho nálet vybalancoval. „Neviděli jsme se den, Loui."

„Přísahal bych, že tady den trvá tři týdny," zamumlal Louis, s hlavou zabořenou v Harryho rameni, zatímco ho objímal tak pevně, jakoby mu ho měl nekdo vzít.

„Tak ti dojdeme pro věci a zmizíme odsud, dobře?"

Louis chvilku nereagoval. Prostě jen chtěl Harryho ještě chvíli objímat. Za pár vteřin ho pustil. „Dobře."

S tím, že většinu cesty Louis jen poslouchal Harryho povídání o různých náhodných věcech, na které si zrovna vzpomněl, došli až k Louimu domů.

Harry se jen snažil udržet konverzaci. Možná, když bude mluvit, najde se někde mezi tím místo na to, co chtěl Louimu říct. Napadlo ho to včera večer. Byl to úžasný nápad. Jen doufal, že to jako úžasný nápad bude připadat i Louimu. Ani nevěděl, proč byl nervózní. Na jednu stranu to byla úplně obyčejná věc, na druhou stranu měl pocit, jakoby ho žádal o ruku. Což ani zdaleka nedělal. Přišlo mu to absurdní, ani nevěděl proč. Celá tahle situace.

Louis se k Harrymu naklonil, šel si pro pusu na rozloučenou, Harry ho odstrčil. Udělal to co nejjemněji, aby si to Louis nepřebral špatně. Louiho to ale stejně znepokojilo. Harry vypadal rozrušeně. Což způsobilo, že v Louiho hlavě se hned začaly vířit otázky. Co je špatně?

To pro Harryho bylo dost jasné znamení, aby začal mluvit. Aby Louiho nenechal přemýšlet nad tím, co je špatně. Nic špatně nebylo, proto musel jednat.

Až teď mu došlo, že si vlastně ani nepromyslel, jak to chce říct. Prostě se normálně zeptat? Nebo začít dlouhý a strašně srdceryvný až nechutně romantický proslov? Jak se na podobné věci vůbec ptá? Nikdo mu to nikdy neřekl. Ani jeho samého by nikdy nenapadlo, že by tuhle větu tak brzo potřeboval. Ještě máš čas, řekl by mu každý, řekl by si on sám. Ale oni čas neměli.

„Přemýšlel jsem," začal Harry. „A něco mně napadlo."

Na to Louis jen přikývl. Mluv, ať chceš říct cokoliv, už to proboha řekni.

„Nemusíš souhlasit, jestli nechceš, úplně to chápu. Nemusíš se bát říct ne. Jen... že by to bylo fajn..." odmlčel se.

Když nenacházel slova, frustrovaně vydechl, sundal si tašku a něco v ní začal hledat. Louimu připadalo, že nemůže být zmatenější.

„Zavři oči a nastav ruku," řekl Harry, když v tašce hledanou věc konečně našel. Sevřel ji v dlani a batoh si hodil zpět na záda.

„Ne." Louis naklonil hlavu mírně na stranu, při čemž se lehce usmál.

„Neboj, věř mi, udělej to," oplatil mu úsměv Harry a natáhl před sebe ruku, ve které onu záhadnou věc držel. Louis ironicky protočil očima, jednou rukou si zakryl oči a druhou natáhl před sebe.

Když mu malý předmět přistál na dlani, chvíli byl trochu zmatený. Když si ale uvědomil, o co tady jde, zatajil se mu dech. To nemůžu, pomyslel si.