40 dní života | Larry Stylinson

3 - Co obnáší přátelství?

27. prosince, 37 dní

Bylo teprve za deset minut dvanáct a Harry už postával před dveřmi, ve kterých mu včera Louis zmizel, a čekal, až se znovu objeví. A ve dvanáct hodin a pět minut se opravdu objevil.

„Promiň, nějak jsem...ehh...si nehlídal čas," použil Louis první výmluvu, která ho napadla. Realita byla taková, že se Louis před deseti minutami teprve vzbudil. To Harry ale vědět nemusel.

„Jo, v pohodě," usmál se Harry. „Měl už jsi oběd, mimochodem?"

„Ne," odpověděl Louis s tím, že ani nesnídal. Až doteď mu nedošlo, jaký hlad vlastně má.

„Nezajdeme na něco? Co by sis dal?" vyptával se Harry a Louis se snažil vstřebat vše, co mu říkal. Fakt, že se moc často s lidmi nebavil, takže na tohle nebyl zvyklý, mu to dost stěžoval. A mimochodem taky to, že se před chvílí vzbudil.

„Můžeme," odpověděl Louis. „A...asi mi to je jedno, cokoliv," dodal.

„Dobře. Máš rád hranolky?" ptal se Harry dál.

„Jo, proč se ptáš?" odpověděl Louis než mu došlo, že se právě domlouvají, kam půjdou na oběd. Takže to bylo docela na místě. Louis se rozhodl to neřešit, protože kdyby otevřel pusu, mohl by to udělat ještě horší. A doufal, ze Harry to taky řešit nebude.

„No... Abych věděl, jestli by sis dal k obědu hranolky," pokrčil Harry rameny. „Máš na ně chuť?"

„Docela jo." Louis by to sice řekl, i kdyby to pravda nebyla, aby se vyhnul dalším zbytečným otázkám, ale ona to pravda byla. Vážně měl chuť na hranolky.

„Dobře," usmál se Harry. „Tak pojď."

Louis ho následoval. Nemluvili, jako včera. Byli potichu. Harry si srovnával myšlenky, Louis se snažil vymyslet, jestli chce tatarku nebo kečup. Občas nenápadně zkontroloval, jestli jde Harry pořád vedle něj. Harry to dělal taky, což Louis poznal, když se jejich pohledy párkrát střetly. Harry se vždy usmál a znovu se zahleděl do země. Louis buď rychle uhl pohledem, nebo předstíral, že se soustředěně dívá na něco za Harrym.

Netrvalo jim snad ani deset minut tam dojít. Nebyla to žádná restaurace plná lidí, jakou Louis popravdě docela očekával. Bylo to malé zapadlé občerstvení. Zapadlé tak moc, že i přesto, že Louis touhle ulicí chodí do školy, nikdy si ho nevšiml. Možná to taky bylo proto, že většinou chodí se sklopenou hlavou (na které má kapucu), sluchátky v uších a myšlenkami je někde úplně mimo. Ale to je jen detail. 

Nebylo tu moc lidí, což Louis taky bral za jedno velké plus. Socializovat se už od narození neuměl. A čím byl starší, tím víc se společnosti štítil a bál. Uzavřel se do sebe tak moc, že kdyby nechodil do školy a nakupovat jídlo, snad už by zapomněl i mluvit. To mu dělalo problémy i tak.

„Vím, že to není žádný zázrak," pokrčil Harry rameny, „ale hranolky tu maj dobrý." 

Na to se Louis usmál a začal očima sjíždět ceník. Sáhl si do kapsy mikiny, aby zjistil, jestli má dost peněz na to, aby mohl koupit porci i Harrymu, ale...

„Sakra," zanadával si potichu, když zjistil, že očividně nebude mít ani na svojí vlastní. Prohledal všechny kapsy co měl, jeho peněženka se však nenacházela ani v jedné. Pro jistotu je všechny projel ještě jednou. Nic.

„Co?" zpozorněl Harry. 

„Já...si ty hranolky asi nedám," řekl rozpačitě Louis. „Zapomněl jsem si vzít peníze," dodal. 

 „No. tak ti je koupím já," odpověděl rozhodně Harry. „Na to, abych si je nekoupil, mám moc velký hlad. A nemůžu mít jídlo jenom já, to...prostě nejde."