40 dní života | Larry Stylinson

19 - Ticho před bouří

12. ledna, 21 dní

Všechno bylo prostě perfektní. Až podezřele moc perfektní. Louimu se to nezdálo už od chvíle, kdy nad tím večer začal přemýšlet. Takhle to přece v životě nefunguje. Nemůže prožít nejlepší den svého života bez toho, aby za něj nenesl následky. 

Když šel do školy, stále sněžilo. Sněžilo celou noc. Sníh se sice nějak zvlášť nedržel. Vločka, co dopadla, se hned roztála. Ale pořád sněžilo. A to vypadalo moc hezky. Navíc to Louimu dodávalo podivně dobrou náladu. A vzápětí ji zase kazil fakt, že měl špatný pocit. Ani nevěděl proč. Možná to byl jen pocit. Ale náladu mu kazil úspěšně. Cítil se vážně na nic. 

Připadalo mu, jako kdyby včera ani nebyl v realitě. Pryč naprosto od všeho, co by mu mohlo ublížit. Pryč od okolního světa, pryč od smrti jeho maminky, pryč od faktu, že jeho vlastní čas se krátí rychleji, než by si přál. (Pořád si to v duchu vyčítal.) Prostě jakoby tam nic takového neexistovalo. Žádné negativní myšlenky tam prostě neexistovaly. Musí říct Harrymu, aby tam chodili častěji. Sice se teď cítí mizerně, ale včera se cítil úžasně. 

S Harrym se uvidí po škole. Má dnes o hodinu míň, než Louis, proto se domluvili, že na něj počká před jeho školou. Potom si půjdou kopit něco malého k jídlu a půjdou k Louimu, kde se podívají na film a potom budou poslouchat písničky, Harry si při tom bude číst povinnou četbu, Louis bude ležet vedle něj, bude mít hlavu opřenou o jeho rameno, nebo možná hruď, bude koukat do stropu a bude přemýšlet. Takhle doposud vypadala většina jejich společných odpolední. Občas si Louis taky něco četl. Nebo se učil. Ano, jeden by řekl, že je to obyčejné a nudné, ale jim to stačilo. Hlavně, že byli spolu. 

Ještě by mohli znovu hrát na kytaru. Louis by mohl Harryho naučit něco nového. Ten kluk měl prostě talent. A podle Louiho by byla obrovská škoda, kdyby ho promarnil. A Harryho to očividně bavilo, takže neviděl problém. 

Vytáhl ze zadní kapsy mobil, aby to oznámil Harrymu. Nebo spíš se zeptal, jestli by chtěl. Do ničeho ho nutit nechce. Pousmál se, když mu téměř v zápětí přišla zpráva se souhlasem. 

Ještě předtím, než strčil mobil zpět do kapsy, podíval se na čas. A trochu zrychlil krok, aby do školy dorazil včas. Ne, že by se mu tam nějak zvlášť chtělo, ale kdyby přišel pozdě, vyslechl by si od učitelky přednášku o tom, jak nezodpovědný je. A to se mu vážně poslouchat nechtělo.  

Do školy dorazil asi čtyři minuty před zvoněním. Zastavil se u skříňky, kde si odložil věci a vzal pár učebnic, které tam měl. A předtím, než odešel do třídy, ještě stihl dát vědět Harrymu, že ve zdraví dorazil. Na odpověd tentokrát nečekal. Ztlumil zvonění a vyrazil do třídy. 

První, na co mu padl pohled, když dorazil do třídy, byl Jake, bavící se se svou partou. No jasně. Proto vše nemohlo být perfektní. Dokud tady byl Jacob, perfektní nemohlo být vůbec nic. Možná dokud tu byl Louis. Když v tuhle chvíli proletěl Louimu hlavou fakt, že už to dlouho trvat nebude, nebyl si tak úplně jistý, jestli se má radovat, nebo brečet.

Podařilo se mu nepozorovaně proklouznout na své místo, tam se posadit a nenápadně provozovat svojí existenci. Neměl tušení, co se chystá. Neměl tušení, že téma hovoru Jakeovy party je on.

Zatím se jen tiše radoval, že si ho nevšímají. Kdyby jen věděl...

Zazvonilo na první hodinu a učitel se dostavil. A Louis se psychicky připravil na hodiny a hodiny nudy, kreslení a dělání čehokoliv jiného, než by dělat měl.

První dvě hodiny se zdály být docela v pohodě. Jake si ho nevšímal, jen po něm i on, i jeho parta neustále vrhali dost zvláštní pohledy. Louimu se to nějak nezdálo, ale nevěnoval tomu pozornost.

Nikdo si ho nevšímal a to mu vyhovovalo.

Kéž by to tak bylo pořád.

Další dvě hodiny taky šly až podezřele dobře. Louimu už to začalo být vážně divné. Přece vše nepůjde tak lehce. Ne že by mu to vadilo, ale znervózňovalo ho, že se z jeho života najednou stalo něco tak strašně fajn. Tomu Louis nevěřil.

Hned po skončení čtvrté hodiny se vydal do posledního patra, kde strávil celou pauzu na oběd. 

Vše mohlo být v pohodě, kdyby se za ním cestou dolů ze schodů neozval Jacobův hlas.

Ale ne.

Tohle nemohlo skončit dobře.

Jake je včera viděl. Louiho s Harrym. A jen tak to nechat přece nemohl. Nakonec to však zašlo ještě dál, než on sám chtěl.