40 dní života | Larry Stylinson

11 - Škola

4. ledna, 29 dní

Ráno Louiho po více než čtrnácti dnech opět probudil budík. Znamenalo to jediné. A to to, že znovu musel do školy. Nechtělo se mu. Vážně hodně se mu nechtělo.

Když opouštěl dům, znovu si vzpomněl na Harryho a na minulé ráno. Jen si povzdechl. Věděl, že se myšlenek na něj jen tak nezbaví. Že ho zase budou otravoval celý den.

Do školy dorazil s kapucou a sklopenou hlavou. Ostatně jako každý den. A doufal, že si ho tak nikdo nevšimne. Že zůstane očím svých spolužáků neviditelný. To se mu ale nepovedlo. 

„Hele, Tomlinson je tu," uslyšel hlas, který byl to poslední, co chtěl slyšet. A to byl teprve u skříněk.

Jacob. Známý jako Jake. Jake byl Louiho spolužák. Byl mladší než on, ale o hodně vyšší. Ostatně jako většina jeho spolužáků. A díky jejich výškovému rozdílu si Jake nejspíš myslel, že si může na Louiho dovolovat.

Součástí jeho party ještě byli Ryan, Zayn a Andrew. Louis si byl ale naprosto jistý, že kdyby tu nebyl Jake, byli by v pohodě. Jake byl čiré zlo a ještě k tomu manipulátor. Oni ne.

Jake si stoupl před Louiho a rukou mu zamezil odchod od skříněk. A vzhledem k tomu, že Louis měl skříňku v rohu, jinudy utéct nemohl.

„Tomlinson je tady," zopakoval Jake. „Nebylo ti náhodou o Vánocích šestnáct? Já čekal, že se nevrátíš. No, bohužel jsem se mýlil."

To, jak dlouhá doba komu zbývá, bylo citlivé téma. Nikdo to většinou v normálních rozhovorech nevytahoval a o tuto informaci se člověk dělil jen s nejbližší rodinou a kamarády, občas ani s nimi ne. Jakeovi to očividně problém nedělalo. A proto to byl nejúčinnější způsob, jak Louiho zranit. Jake to věděl. Fungovalo to vždy a na všechny.

„Určitě ses jen přepsal," pokračoval Jake nemilosrdně. „Nebo to blbě přečetli. Ale jsem si jistej, že už moc nezbývá."

Louis se držel, aby se nerozbrečel. A úspěšně. Snažil se Jakeova slova nevnímat. Poslouchat, ale nevnímat. Neuvědomovat si jejich význam.

Zazvonilo a chodba se vylidnila. Louiho přepadl strach, že teď, když je nikdo nevidí, mu Jake udělá něco horšího, než psychické týrání. Ale obával se zbytečně. Jake ho pustil a rozeběhl se pryč. Nejspíš na hodinu. Louis ho rychlým krokem následoval.

Do hodiny dorazil díky bohu před učitelem. zapadl do své zadní lavice a předstíral, že neexistuje. Přejížděl pohledem po třídě, ale ve skutečnosti byl ztracen v myšlenkách.

Pohledem najednou zavadil o blonďáčka ve třetí lavici šikmo od něj. Niall. Seděl na lavici a nohama se opíral o židli. Četl si nějakou knížku. Jakoby Louiho pohled cítil, zvedl hlavu a zadíval se na Louiho. Niall mu věnoval úsměv, Louis mu ho krátce opětoval. Ještě chvíli udržovali oční kontakt, Niall potom lehce zavrtěl hlavou a pohled sklopil zpět do knížky. Louis svůj pohled taky sklopil, ale do lavice. Vzal si propisku a zacal obtahovat různé škrábance a kreslit náhodné čáry.

Byl to zvláštní pocit, být zase ve škole. Když poznal Harryho, něco se změnilo. On se změnil. Cítil se, jako nový člověk. A škola do toho nového já prostě nějak nezapadala.

Dnes končili školu ve tři hodiny. Louis se podíval na hodiny. Momentálně bylo osm. To znamenalo, že ještě sedm hodin, a může vypadnout. No a vzhledem k tomu, že mu nic jiného nezbývalo, se rozhodl pokusit se to přežít.

Už jen 24 dní ve škole, spočítal si z nudy Louis a povzbudil se tím k tomu, aby to ještě vydržel. Už jen chvíli. Už jen chvíli, a tomuhle bude konec. Konečně.

Pozornost přestal věnovat ještě předtím, než učitel vůbec začal mluvit. sice se blížilo pololetní vysvědčení, ale záleželo hlavně na tom na konci roku. A to už Louis řešit nemusel. Takže si teď mohl v klidu nedávat pozor.

Jeho myšlenkový pochod se mu opět stočil k Harrymu. Několikrát zkusil přemýšlet o něčem jiném, ale nedařilo se to. Vždy se nějak dostal k Harrymu. Možné proto, že Harry byl momentálně nejzajímavější věc v jeho životě. Což by byl, i tak, ale on ho včera ještě ke všemu políbil. To z Harryho udělalo to jediné, na co se mohl Louis soustředit.

Co když bude chtít předstírat, že se to nestalo? Harry možná ano, ale Louis ne. Louis prostě nemůže. Nemůže žít s tím, že mezi nimi tohle bude. Musí si to vyřešit. Prostě musí. Ať už se to Harrymu líbí, nebo ne. Louis věděl, že toho ani jeden z nich nebude litovat. A už se nemohl dočkat, až se s Harrym uvidí a vyřeší to. Bál se, ale těšil se zároveň. Těšil se, až atmosféra mezi nimi nebude tak napjatá.

Samozřejmě, že tu byla možnost, že ho tím ztratí. Ale tuhle možnost Louis vylučoval. Harry byl přece ten, kdo spojil jejich rty. Proč by to jinak dělal, kdyby nechtěl něco víc?

Z myšlenek ho zpět do reality přivedl Jake tím, že mu dal cestou z třídy pohlavek. Za tento den mu ještě několikrát podkopl nohy nebo ho praštil. Louis si toho nevšímal. Ani nikdo jiný. Za což byl Louis rád. A taky byl rád za to, že prodnešek si Jake vystačil jen s tímhle. Že dnes neměl potřebu mu dělat horší věci, jako jindy. 

Pauza na oběd přišla rychleji, než obvykle, když  Louis celý den bloudil ve snech. Na oběd nechodil, ani si do školy většinou žádný nenosil. Takže to pro něj znamenalo volnou hodinu. Dnešní pauzu se rozhodl strávit na chodbě v nejvyšším patře. Nikdo tam moc nechodil, dokud nemusel. Takže tam Louiho nikdo obtěžovat nebude. Vytáhl svůj skicák a začal pracovat na dalším obrázku do sbírky květinových desek. 

Po obědové pauze měl Louis ještě tři vyučovací hodiny na přemýšlení. Stihl při nich dokončit obrázek, který předtím začal. Opatrně ho založil do atlasu světa, aby ho mohl bezpečně dopravit domů, kde ho uloží tam, kam patří. 

Když se ozvalo zvonění, oznamující konec poslední hodiny, Louis se snažil ze třídy odejít co nejrychleji, aby se náhodou nedostal do kontaktu s Jakeem, nebo někým jiným z jeho party. Což se mu podařilo. Louiho až děsilo, jak se mu dnes vše daří bez nějak zvlášť velkých komplikací. Ale byl za to rád. Měl díky tomu dobrý pocit ze zítřejšího setkání s Harrym. Když se povedl dnešek, musí se přece povést i zítřek. Prostě musí. Protože si neumím představit, co bych dělal, kdyby se nepovedl.