40 dní života | Larry Stylinson

18 - Vánoce

11. ledna, 22 dní

Louis přede dveřmi stál už pět minut předem. Věděl, že Harry má vskutku originální nápady, kam po nocích chodit. A proto se upřímně trochu obával, co vymyslí dnes. Ale jelikož věděl, že s ním, se nemusí bát, jak už si několikrát osvědčil, dokonce se i těšil. 

Harry dorazil dvě minuty před jejich domluveným časem. Jako obvykle se přivítali objetím a Harryho polibkem na Louiho čelo. (Protože Louis na to Harryho nedosáhl.) A jelikož už bylo chladno, oba schovali ruce do kapes, Louis jednu do Harryho kapsy, aby ho mohl držet za ruku a tím se bezpečně ujišťovat o jeho přítomnosti. 

I přesto, že byli celý den v kontaktu pomocí SMSek, se Louiho ptal, jak se celý den měl. A Louis vyprávěl vše, co ho napadlo, co mu ještě neřekl. Určité části samozřejmě vynechal. Byl to jeho problém. Harryho s tím nechtěl zatěžovat. 

Za tu dobu, co Harryho znal, se naučil jednu věc. Na každé drobnosti z jeho dne záleží a každý detail si Harry moc rád poslechne. Má radost, když s ním Louis sdílí co nejvíc ze svého života. Protože pak má pocit, že jsou si bližší.

Louis měl přesně ten samý pocit. Protože to byla pravda. A o to víc ho tížil fakt, že má tajemství. Že musí mít tajemství. Ale co měl dělat? Nechat si to pro sebe. Přesně tak. A snažit se tím co nejmíň trápit. Prostě na chvíli na vše zapomenout a užít si hezký večer. S Harrym. Dnešek je jenom jejich.

Louis se usmál nad svou myšlenkou. Přesně tak. Tenhle večer je jenom náš. Něčím tak nepodstatným si ho přece kazit nebudeme. 

„Kam to vlastně jdeme?" zeptal se Louis. Ne, že by očekával odpověď, ze které by se to vážně dověděl. 

„Nech se překvapit," odpověděl mu na to Harry. Jak typické. Louis by ho taky někdy za tmy měl vyzvednout a ani mu neříct, kam jdou. A pak ho zavést do náhodné tmavé uličky. Nebo ho tam rovnou nechat čekat. 

Otřásl se nad tou představou. A pevněji při tom stiskl Harryho ruku v jeho kapse. Tenhle plán nemůže fungovat už jen proto, že by ho Louis psychicky nezvládl. Když je vedl Harry, byli v bezpečí. Kdyby je vedl Louis, hned na prvním rohu by se ztratili hluboko ve tmě a potom by je ubodal psychopatický vrah. Aspoň tak to viděl Louis. Harry byl prostě jeho vlastní zdroj bezpečí. Jeho vlastní domov. 

„Jsi v pohodě?" zareagoval Harry na zpevnění stisku Louiho ruky. Louis jen s úsměvem přikývl. Přesně o tomhle mluvil. 

Louis se k Harrymu přitulil a opřel se o jeho rameno. „A Řekneš mi aspoň, jestli už tam budem?"

Zavřel oči plně důvěřujíc tomu, že ho Harry povede. Začal vážně uvažovat nad tím, co se stane, když usne za pochodu.

„Budem, za chviličku," řekl mu na to Harry. „Slibuju."

„Vlastně už jsme tady," informoval ho Harry po pár vteřinách ticha. Louis otevřel oči. Naskytl se mu pohled na náměstí, které bylo několik ulic od Harryho bytu. Dřív tam chodil často, za posledních několik let tady však nebyl, takže už si skoro nepamatoval, jak to tu vypadá. Hlavně si to nepamatoval takhle.

V oknech většiny domů stále svítila vánoční výzdoba. I ve výlohách kaváren a obchodů. Louis najednou zaregistroval vůni horké čokolády, linoucí se z nejbližší kavárny. Taky cítil vůni skořice a cukroví. Cítil Vánoce. Poprvé za posledních osm let.

Z tohohle místa prostě vyzařovala nádherná atmosféra. Tak neskutečně nádherná, že Louis nevěděl, co říct. Vlastně si ani neuvědomil, že je vůbec v realitě, než na něj Harry promluvil.