Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola padesátá sedmá

Naruto pomalu otevřel oči, ale téměř okamžitě je musel zase rychle zavřít, jelikož se mu do nich zabodla ostrá, bodající světla z umělého osvětlení a málem ho oslepila. Těžko říct, jestli byl v ten okamžik na všechny vjemy citlivější, či nikoliv, ale popravdě by to dávalo docela dobrý smysl, jelikož jej bolela snad každá kost a každá buňka jeho těla. Nebylo to sice tak strašlivé, jako když tak dlouho padal tou temnou a hlubokou jámou a než se nakonec rozplácl o neviditelnou zem, přičemž si celé tělo rozdrtil na prach, ale i tak mu každým svalem a orgánem kolovaly dost nepříjemné pocity, doprovázené otravným pálením a svěděním.

A nemluvě o tom strašném pocitu, kdy mu připadalo, že mu na hrudi leží jakási zvláštní těžká, neznámá síla. Zmateně sebou škubl a lehce se roztřásl, v hloubi duše strach z toho, že přece jenom není konec, ale že si tu odpornou entitu z černé díry svého podvědomí přitáhl s sebou. Celým tělem mu projel děsivý pocit strachu a měl co dělat, aby zadržel slzy, které mu vyhrkly do očí. Po malém, srdce trhajícím okamžiku, kdy už myslel, že začne zběsile kopat nohama i rukama, se tíha na jeho hrudníku začala zvláštně otřásat a k jeho uším dolehly podivné, štěkavé zvuky.

Odhodlal se tedy, znovu otevřít oči a zmateně zamrkal, když se zadíval do zlatavé, dvouodstínové, hebké záplavy. Několik okamžiků mu trvalo, než mu došlo, kde je a co se děje, a že to, co se na něm tak drze rozvaluje a znesnadňuje mu dýchat, vůbec není žádná tajemná příšera z hloubi jeho duše, ale dva plačící, plavovlasí blonďáci, kteří se po něm oba váleli a stále dokola a dokola opakovali jeho jméno.

Děsem zalitým srdcem se z čista jasna prohnal teplý větřík, přinášející starost a pocity lásky. "J-jestli ta-khle zůstane-te, tak mě udu-síte," zachrčel a vykulil nad tónem a hrubostí svého hlasu oči. Jakto, že mluvil jako stařec po devadesátce?

"Naruto!" vypískla Ino a ještě pevněji jej objala, avšak ihned, když zaslechla, jak toporně a přiškrceně vydechl, ho rázem pustila a hřbetem dlaně si z očí setřela všechny slzy, které jí vytékaly přes okraj spodního víčka dál na tvář. Narovnala se a v brekem načervenalém obličeji se snažila vykouzlit úsměv, "Měla jsem o tebe takový strach! Všichni jsme měli!"

Její slova se zabodla hluboko do Narutova srdce, které v ten okamžik plesalo čistou a nefalšovanou radostí. Pohledem přejel z ní na Deidaru, který očividně nebyl schopen promluvit a tvář dál ukrýval v rukávu. Hrozilo totiž, že kdyby řekl byť jen jedno jediné slovo, znovu by se rozbrečel jako malá holka. Naruto se na něj zlehka pousmál a pohnul pravou rukou, aby jednu jeho dlaň sevřel v té své a dal mu najevo, jak moc si jeho přítomnosti váží.

Tenhle jediný pohyb ho stál veškeré úsilí, které v sobě nalezl. Ale stálo to za to. Deidara se konečně přestal schovávat, svěsil paži s rukávem mokrým od slz a sám se pokusil vykouzlit něco, co mělo připomínat vřelý, šťastný úsměv. Mluvit se ale stále ještě neodvažoval.

Naruto jemně kývl hlavou na znamení toho, že to chápe a jasně modrým, zářícím zrakem zkontroloval zbytek místnosti. Kousek od něj se o stěnu opíral doktor Jiraiya a z dálky se na něj zubil. Plavovlásek nevěděl, proč si od něj udržuje takový odstup, ale vzhledem k chování svých dvou přátel předpokládal, že s ním měl asi pěkné ruce práce a jednoduše si potřeboval odpočinout.

Natočil hlavu na stranu, aby našel toho, koho celou tu dobu ve skutečnosti hledal, avšak když zjistil, že nikdo jiný se na ošetřovně nenacházel, několikrát smutně zamrkal.

"K-kde je M-Madara?" zeptal se chraplavě a pohled zabodl nejprve do Deidary a pak do Ino.

***

Tmavovlasý muž ve středních letech byl jako na trní. Už několik desítek hodin, samozřejmě s krátkými přestávkami na jídlo a toaletu, přecházel sem a tam po luxusním, hotelovém pokoji a čekal na telefonát, zaklepání na dveře nebo jakýkoliv jiný náznak toho, který by mu mohl napovědět, jak na tom jeho Naruto je. Chvílemi se dokonce zastavoval, zavíral oči a snažil se svou omegu vycítit, aby tak poznal, jestli bylo celé jejich snažení úspěšné a jestli je Naruto v pořádku. Bohužel pro něj ale necítil vůbec nic. Jistě, byl od něj v ten okamžik několik kilometrů daleko, takže to prostě mohlo, a nejspíš i bylo, pouze tou vzdáleností a ničím jiným, avšak racionální stránka jeho mysli už dávno vzala za své, a jediné, co si dokázal představovat, byly všechny možné pochmurné představy.