Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola čtvrtá

Celodenní cesta autem do Konohy byla pro Uzumakiho naprostým utrpením. Po celou dobu seděl na zadním sedadle hned vedle Sasukeho s totálním stojákem a byl si jistý, že kdyby v sobě neměl dva tišící léky, určitě by to dopadlo velice špatně. Už takhle byl nezvykle zarudlý a každou chvíli měl chuť si ho pořádně vyhonit. Nemluvě o tom, že už ho ze sedu s překříženýma nohama strašně brněly nohy. Jinak to ale nešlo, když chtěl zamaskovat svou přehnaně aktivní chloubu. Gaara a Shikamaru si naštěstí ale ničeho nevšimli, a jediné, čeho se od nich dočkal, bylo Narovo poměrně vynervované varování, že pokud se mu posere v autě, tak to po sobě uklidí a zbytek cesty dojde pěšky. Historka ohledně střevní chřipky tedy očividně zabrala.

Zato tmavovlasý po něm každou chvíli vrhal chtivým a lačným pohledem, a nejednou si přitom sáhl do kapsy a nenápadně zachrastil odcizenými léky. Naruto se přitom pokaždé kousl do rtu a jen se modlil, aby mu je doma konečně vrátil a víc se k té situaci nevracel. Tak naivní, aby tomu ale vážně věřil, doopravdy nebyl. Bylo mu jasné, že si pro něj kolega vymyslel něco opravdu šťavnatého, aby ho ponížil. A vzhledem k tomu, že Sasukeho docela znal, možná i věděl, co si pro něj připraví. Nebylo žádným tajemstvím, jak už se mu nyní i z vlastní zkušenosti potvrdilo, že si užíval s kdejakou omegou. Bylo mu tedy jasné, co asi po něm černooký bude chtít. Tedy, alespoň v to vnitřně doufal. Nechat se ošukat byla stále příjemnější varianta, než utržit ostudu jak vrata a nechat se vyhodit z práce. Navíc, i když byl Uchiha takový idiot, měl ho prostě rád. Nemohl si pomoct.

“Vyhoď nás ještě v práci. Potřebujem s Uzumakim dořešit něco ohledně jeho oddělení,” přikázala alfa řidiči, když se blížili k výjezdu z dálnice.

Nara se zamračil a kouknul do zpětného zrcátka. Nejen, že jejich společnost byla na úplně druhém konci Konohy, takže se zpozdí s příjezdem domů, což se těhotné a z toho důvodu ještě více náladovější a přísnější Temary líbit nebude, ale Naruto upřímně vážně nevypadal na to, že by se mu té noci chtělo ještě pracovat. Jistě, jejich dvě oddělení spolu úzce souvisely. Uchiha se staral o prodej ropy a blonďák naopak ovládal zemní plyn, ale vzhledem k barvě a tomu, jak se celou dobu Naruto kroutil na zadní sedačce, si nebyl tak úplně jistý, že je to dobrý nápad. 

Navázal s ním oční kontakt skrze zrcátko. “Dáš to?”

Uzumaki se pokusil alespoň trochu narovnat. Léky naštěstí konečně začaly řádně působit, stejně mu ale síla heatu způsobovala bolest v podbříšku. Nejraději by se Shikamarem nechal odvézt domů, zavrtal se do postele a na celý ten průser zapomněl, ale potřeboval ty připosraný prášky!

“Jo, už je mi líp, heh,” pokusil se dostat do tónu hlasu alespoň malý náznak dobré nálady, ale věděl, že Shikamaru nebyl tak blbý. Určitě ho jen tak neoblafnul, což se mu potvrdilo již v dalším okamžiku, kdy hnědovlásek jen pokrčil rameny.

“Jak myslíš,” zamručel a zařadil se do sjížděcího pruhu z dálnice.

Nakonec to nebylo tak strašné, jak si myslel. V půl jedenácté v noci nebyla doprava tak strašná jako obvykle za bílého dne. Cesta Konohou jim teda zabrala asi jen dvacet minut.

“Na jak dlouho to máte?” zeptal se ještě řidič, když oba dva pasažéři ze zadní sedačky již vystoupili na chodník a chystali se vyrazit do vysoké prosklené budovy. “Počkal bych na vás, když už jsem sem musel jezdit.”

“Tohle bude na dýl,” brouknul jen Sasuke jeho směrem, mávnul na ně a vydal se konečně dovnitř společnosti s Uzumakim jdoucím ne tak úplně v závěsu. Čím dřív budou uvnitř, tím lépe. Konoha byla od rozpálené Suny vzdálená mnoho kilometrů a to, co bylo ve vypraženém srpnu chýlejícím se ke konci nesnesitelným vedrem, zde pomalu, ale jistě zavánělo nočními a ranními chládky. Nic tedy, co by v tuto hodinu zvládly pouhé plátěné kraťasy a košile s krátkými rukávy.