Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola čtrnáctá

Tmavovlasý muž ve středním věku vystoupil z nablýskaného černého Volva a vydal se směrem k obrovské prosklené budově, kde tušil, že se vzhledem k momentálnímu času ještě bude vyskytovat jeho synovec. Z kapsy černé kožené bundy vyndal letecké brýle, aby mu nepříjemné a stále oslnivé paprsky zářijového slunce nesvítily do očí a neoslepily ho, a nasadil si je na obličej. Poté vrazil ruce do kapes a pokračoval dál.

Předchozího dne navečer mu Fugaku zavolal a požádal jej, aby se zastavil za Sasukem a pokusil se mu alespoň trochu promluvit do duše. Kdyby to bylo na něm samotném, rozhodně by se sem kvůli tomu nehnal až z Mlžné, kde momentálně již několik let bydlel, ale jeho mladší bratr na tom trval. Dřív by se mu možná jenom vysmál do obličeje a odsekl, že když své děti nezvládá, neměl si je pořizovat, a že on rozhodně není žádná blbá chůva. Nyní ale jen kývl hlavou a jeho žádost mu odsouhlasil. O hodinu později už seděl v autě a mířil do Konohy a netrvalo dlouho, než ho hlava klanu svírala v pevném objetí.

Stačilo mu si na to vzpomenout, aby se rozklepal po celém těle. Nesnášel to. Tedy, ne že by to nesnášel, ale...

Ale.

Povzdechl si a přidal do kroku, aby mohl projít prosklenými otočnými dveřmi, jimiž se dostal přímo do obrovské haly. Chvíli se rozhlížel kolem, než uviděl místo, jež vypadalo jako recepce. Chystal se k ní rozejít, když se zarazil. Naproti němu kráčel ten mladý blonďáček, kterého potkal ráno na chodbě úplně zmateného a ztraceného. Jen nad tou vzpomínkou se musel lehce ušklíbnout, nemohl si pomoci, ale přišlo mu to děsně roztomilé. Navíc, když takový problém měly naprosto všechny omegy, které poprvé navštívily velké sídlo Uchiha klanu. Bylo to prostě bludiště. Chystal se zvednout ruku na pozdrav a popřát mu dobré odpoledne, ale ten kluk kolem něj jenom prošel, a aniž by si ho byť třeba jen na chvíli všimnul, s pohledem zaraženým do telefonu opustil budovu.

"Pfe. Ta dnešní mládež," zavrčel nahlas a konečně se vydal na recepci.

"Přejete si?" zeptala se ho mile vyhlížející růžovovlasá dívka a zvědavě zkoumala jeho tvář ukrytou pod slunečními brýlemi.

"Hledám Sasukeho Uchihu. Jsem jeho strýc."

Růžovláska se zelenýma očima a s cedulkou Haruno Sakura na hrudníku, se při zmínce o Sasukem jemně začervenala. "P-pan Uchiha má kancelář ve druhém podlaží. Stačí, když půjdete rovnou za nosem a zahnete doleva. Pak stačí jít na konec chodby. Tam ho najdete. Normálně chodí domů dřív, ale dnes se zdržel kvůli jednání," vysvětlila.

Madara si sundal letečáky a mrknul na ní. "Díky."

Jakmile vyrazil k výtahu, opět se znovu ponořil do svých myšlenek. Ne, že by mu nějak moc vadil bližší fyzický kontakt s rodinou. Jemu v podstatě vadil fyzický kontakt úplně s každým. Samozřejmě, nyní se na tom po tom všem, co prožil, snažil pracovat. Musel. Už kvůli Fugakovi. Vždyť to byl přece on, kdo mu zachránil prdel, když upadl do toho hrozného průseru...

Stop!

Nepříjemně zavrtěl hlavou, aby vše, co tam nepatřilo a co tam nechtěl, okamžitě vymazal. Nemohl na to myslet. Nechtěl na to myslet. A i přesto si to přehrával stále dokola a dokola. V životě by neřekl, že by k někomu mohl chovat nějaké větší sympatie, nebo někoho milovat. Vždyť vždycky naprosto všemi pohrdal! Tedy, až do toho jednoho jediného okamžiku, kdy potkal Hashiramu. Stačila jen jedna jediná myšlenka na hnědovlasého anděla, aby se mu udělalo slabo a skoro podlomila kolena. Vší silou se kousl do rtu, jak se snažil všechny ty emoce držel pod kontrolou. Musel. Vždyť byl přece Uchiha!

Jakmile výtah zacinkal, že je na místě, vystoupil. Včerejší večer se ubytoval ve svém starém bytě v komplexu klanu a rozhodl se, že tam s nimi nějakou dobu pobude. Alespoň do chvíle, než splní Fugakovo přání a nepromluví si se Sasukem.