Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola třicátá čtvrtá

Naruto nechápavě zavrtěl hlavou. Když mu druhý muž pověděl, že se se svou osudovou alfou nejprve absolutně nesnášeli, nevěřil tomu. Jistě, už slyšel od Ino, že jejich začátky nebyly úplně nejrůžovější, ale už jenom to, jak se k sobě chovali nyní, poměrně dost ovlivňovalo jeho názor. Nedalo se říct, že by Deidarovi záviděl, rozhodně se mu ale líbilo, jaký vřelý vztah měli. A nyní, když se dozvěděl, že ani oni to neměli takhle jednoduché, připadalo mu, jako kdyby se mu ze srdce odvalila obrovská tíha v podobě nějakého extra velkého balvanu. Nebyl sám, kdo měl komplikovaný život. A to se počítalo.

"Nedokážu si vás dva představit, že se nemáte rádi," poznamenal, než se s lehkým úsměvem na rtech natáhl pro další sušenku. Musel uznat, že byly vážně výborné. Dokonce tak moc, až uvažoval, že si od Deidary vezme recept a konečně se naučí pořádně péct.

Dlouhovlásek jen s úsměvem pokrčil rameny. "To nejsi jedinej, hele," zasmál se, zatímco pozoroval, jak do Naruta jeho vlastnoručně vyhotovené sladkosti padají jako Němci do krytu.

"A jak jste se teda dali dohromady?" zeptal se a otřel si pusu od drobků, doufaje, že tam dvojici manželů Uchiha neudělá moc velký svinčík.

"No, jak jsem říkal, bylo mi čerstvě patnáct a nastoupil jsem do prváku. Gympl jsem si vybral proto, že jsem si nikdy nebyl jistej, jakým směrem se vydám. Hodně mě to táhlo k různejm manažerskejm branžím, ale jak sis asi už všimnul, miluju taky umění. Hned první den jsem se spřátelil s klukem jménem Sasori. Byl hrozně v pohodě, navíc sdílel mojí lásku k umění. I když jsme se teda vždycky dohadovali, co to umění vlastně přesně je. On je sochař, takže na to má trochu jinej pohled než já jako malíř, ale nikdy nám to nevadilo."

"Chodili jste spolu?" zeptal se zvědavě Uzumaki a laškovně na něj mrkl.

On ale jen mávl rukou a rázně zavrtěl hlavou. "Ne, to nikdy. Sasori možná ze začátku něco zkoušel, ale já mu dost rázně vysvětlil, že prostě není můj typ. Má hnědý oči, rudý vlasy a je drobnější postavy. A já se s chlapem prostě chci cítit, že jsem v bezpečí, chci zapadnout do jeho náruče..."

Krátkovlasý kýval hlavou a se vším vyřčeným v duchu souhlasil. Pak se na moment zarazil. "Mám pocit, že jsem tady někoho takovýho viděl minulý pondělí."

"Jo, zůstali jsme přáteli. No, každopádně se Sasorim jsem trávil fakt spoustu času. V tu dobu už se vědělo, že je alfa, ale mě to nevadilo, pořád jsem nikam nepatřil. Užíval jsem si středoškolskej život plnými doušky, byla to fakt paráda. Nebo aspoň až do doby, než jsem zjistil, že Sasoriho šikanujou..."

"Počkej počkej," zamumlal Naruto a nakrčil obočí, "chceš říct, že někdo šikanoval alfu...?"

"Jo. Další alfa. Mnohem silnější alfa a její skupinka kamarádů."

"Neříkej...!"

"Ano. Byl to Itachi. V tu dobu se choval jako úplnej imbecil a kurevník. A já idiot to samozřejmě nemohl nechat jen tak, musel jsem zakročit... No, musím říct, že jsem dostal pěkně přes hubu," zasmál se plavovlásek a s červenými tvářemi se podrbal na hlavě, "a nejen jednou. Takovýhle soukromý války jsme vedli snad celej školní rok. Nemohl jsem si pomoct, prostě jsem musel Sasoriho chránit, byl to můj kámoš! A pak jednou..."

Před třinácti lety...

Blond chlapec s vlasy po ramena se ze třídy unáhleně hnal na školní záchody s předpokladem toho, že bude velmi brzy zvracet. Vůbec se nestaral o to, že hodina byla v plném proudu, ani o to, že na něj profesor Orochimaru řval, kam to jako sakra jde. S bušícím srdcem a krví tepající ve spáncích rozrazil dveře toalet a vrhnul se rovnou do kabinky. Do jedné ruky chytil delší vlasy a druhou se opřel o prkénko, naprosto ignoruje fakt, že na něm někdo ještě před několika málo minutami mohl sedět tlustým zpoceným zadkem.