Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola šestnáctá

Další dva dny si vzal Naruto volno. I když byl rád, že ho Sasuke v pracovních příležitostech vůbec neomezoval a že od svých původních výhružek a vydírání upustil, bylo nutné, aby si všechny zabalené a přestěhované věci pořádně roztřídil a v novém bytečku se pořádně zabydlel. Nikdy předtím mu nepřipadalo, že by měl tolik zbytečností, ale potom, co spolu s Deidarou a Ino vyklidili jeho původní domov a všechno pořádně přebrali, byl nucen jednu třetinu všeho majetku vyhodit. Jistě, ve většině případů se jednalo o zbytečnosti, jako byly staré popsané papíry z vysoké školy, nad nimiž za dlouhých studijních večerů seděl a vypisoval všechny důležité poznámky, nebo třeba vstupenky na koncerty a jiné akce, ale i tak mu bylo líto všechno vyhodit.

Když ve čtvrtek odpoledne úklid konečně dokončil, spokojeně si otřel zpocené čelo do rukávu a hlasitě tlesknul.

“Yosh! To bysme měli!” 

Zvednul ruku, aby se podíval na hodinky. Dvě. Na to, aby zaskočil do práce, bylo už pozdě. Ještě ke všemu, když neměl auto. Takhle by strávil půl hodiny jenom jízdou skrz centrum. Zamračil se a podíval se na zavřené dveře jeho bytečku. Možná, že bylo na čase, začít si taky konečně diktovat nějaké podmínky. Měl patřit do Uchiha klanu? Klidně, ale bude chtít auto. Nehodlal jezdit jako idiot sem a tam každý den autobusem.

Rozešel se a vyšel ven na chodbu. Na práci bylo sice už trochu pozdě, ale stejně měl před sebou skoro celý volný den. Sasuke byl v tu chvíli ještě stále v kanceláři, takže se nemusel bát, že by ho snad přišel otravovat a snažil se s ním pářit. Díky tišícím lékům svůj heat už díkybohu zase vůbec nevnímal a černovláska už taky k sobě nevábil tak jako před pár dny. Navíc mu heat měl za pár dní konečně končit a on tak bude mít na dalšího čtvrt roku konečně pokoj.

Procházel se chodbami zahloubaný do  tíživých myšlenek. Stále dokola a dokola si přehrával Inina slova. Do těch tří měsíců, co by měl mít pokoj od heatu, by se mu mělo již nadouvat jeho fiktivní oplodněné břicho. Nasucho polknul. Blondýnčin nápad náhradní matky by mu za jiných okolností, kdy by byl označen alfou, kterou by zhluboka a z celého srdce miloval, přišel jako vynikající. Jakmile se ale jednalo o Sasukeho, nemohl si pomoct. Odmítal tomu hajzlovi dát to, po čem toužil. I tak ale stále přemýšlel, jak celou tu prekérní situaci vyřeší.

Po pár minutách se mu podařilo dojít až k velkým proskleným dveřím, za nimiž se nacházelo něco jako vnitřní zahrada komplexu. Překvapeně vytřeštil oči a uznale kývl. Tak něco takového v tomto domě opravdu nečekal! Rozhlédl se ze strany na stranu a snažil se spatřit, jestli v zahradě už náhodou někdo není, ale vypadalo to, že byla prázdná. Popravdě stále neměl moc chuť na to se socializovat s ostatními. Vždycky byl velice přátelský a byl rád centrem pozornosti, ale k životu mu úplně stačilo pár věrných přátel. A dva takové tady už  našel.

Otevřel tedy dveře a vyklouzl ven. Bosky stanul na malé dřevěné verandě. Chvíli přemýšlel nad tím, proč alespoň v těchto prostorách nenechávají nějaké venkovní pantofle, ale nakonec to jen hodil za hlavu. Nahými chodidly vklouzl do trávy a spokojeně zavřel oči. Už to byla taková doba, co cítil zeleň pod prsty, co se jí dotýkal a nechal se šimrat a hladit. Naposledy snad, když byl ještě malý, na zahradě v malém domku vesnice Uzushiogakure, kde se narodil a vyrůstal. 

Trochu posmutněle si povzdechl a vydal se k malému rybníčku, který viděl pár metrů od sebe. Už to byl skoro rok, co rodiče viděl naposledy. Bylo mu jasné, že dříve nebo později je bude muset zkontaktovat a tu novinu ohledně svého označení jim říct. Už teď si dokázal živě představit jejich reakce. Kushina bude chtít ze Sasukeho pravděpodobně vymlátit duši za to, co mu provedl. Minato ji bude klidnit, ale zároveň mu klidným smířeným hlasem vyčte, že měl nosit límec, když to na něj přišlo.