30. fall apart

963 49 66
                                    

HAILEY

- 4:21 p.m.

"Jsi v pořádku, Hailey?" zeptal se mě Jeremy starostlivě.

"Jo, jsem. Děkuju," pousmála jsem se.

"A mně se nezeptáš?" zasmál se na oko dotčeně Justin.

"Ne, ty jsi chlap. A vůbec. Neměl jsi se do ničeho pouštět," odpověděl mu.

"Musel jsem, tati. Ten zmrd Hailey zmlátil, než odjela sem," řekl, načež jsem já i Jeremy vykulili oči.

Netušila jsem, že to Justin prozradí. Teď to budu muset vysvětlit i matce. Ale ona určitě tu rvačku viděla z okna, takže bych jí to musela říct i tak.

"To mi je moc líto, Hailey. Podala jsi na něj trestní oznámení?" zeptal se.

"Jo, byl tam se mnou Justin," přikývla jsem a odtáhla se od Justina, protože už bylo divné, jak jsme se tu před jeho otcem objímali.

Ještě by si myslel to, co by neměl.

"To je dobře. Tak pojďme dovnitř, už musíte být zmrzlí. Hlavně ty," podíval se na mě.

"Justin se při té rvačce aspoň zahřál," zasmáli jsme se všichni.

Když jsme přišli dovnitř, čekala tu na mě naštvaná matka s malou v náručí.

"Mami, bože," povzdechla jsem si.

"Řekni mi, co je na tom pravdy?" zamračila se na mě a na Justina.

"Vůbec žádná. Shawn si prostě vymyslel, že jsem spala s Justinem, aby tě obměkkčil a udělal ze sebe svatouška. To mu totiž jde," protočila jsem očima.

"Podala jsem na něj trestní oznámení za napadení. Přijel si to se mnou vyřídit," zašeptala jsem.

"Viděl jsem, jak jí dal facku, tak jsem tam běžel a bránil ji. Žádné city v tom nejsou, Kennyo," ujišťoval ji i Justin.

Naše tajemství nemohlo proniknout k rodičům.

K nikomu.

Máma předala Kennyu Jeremymu a vrhla se mi kolem krku.

"Dítě moje," poposmrkla a silně mě objímala.

To jsem potřebovala.

"Bil tě pravidelně?" zeptala se s uslzenýma očima.

"Ne. Jen jsem občas dostala facku, ale před odjezdem jsem toho schytala víc než jednu facku," řekla jsem, ale břicho jsem jí ukazovat rozhodně nechtěla.

Už tak z toho byla na prášky.

"A jsi teď v pořádku, že ano?" ujišťovala se.

"Jsem," ujistila jsem ji a znovu ji objala.

"Proč jsi mi to neřekla?" zavzlykala.

"Mami, to je těžký prostě," zašeptala jsem.

"Už se o tom nebavme, prosím," požádala jsem ji, načež se ode mě odtáhla a utřela si slzy.

"Dobře," pousmála se.

"Tak kdo si dá borůvkový koláč?" usmála se.

Páni. To byla silná ženská, která se z minuty na minuty vyhrabala z nějakého smutku a dokázala normálně fungovat. Obdivuji ji.

Hold OnKde žijí příběhy. Začni objevovat