The Best Friend's Lover [CZ]

„Co bys jí dal, kdyby nesnášela starání se o kytky?"

Felix pov.

„Co myslíš?" ukázala Onda na nějakého plyšového medvídka a s očekáváním na mě pohlédla. Právě jsme se nacházeli v centru v jednom z větších obchodních domů, kterými se naše město mohlo pyšnit. Rozhodně to mělo daleko od gangnamských obchodů a podobných budov v Soulu, ale i tak tu byl poměrně slušný výběr všemožných jak náhodných serepetiček, tak hodnotných věcí, které by v mém pokoji našli dobrého využití. Kdybych tedy na to měl peníze.

„Není tvé sestře devatenáct?" pozvedl jsem obočí při pohledu na plyšového medvídka, kterého bych maximálně dal Kimbě, mladší z Jinuiných sester.
„Pravda, ten by se jí nelíbil," pronesla zamračeně a pokračovala v procházení uliček jednoho obchodu, který byl vyloženě specializovaný na možné dárky pro příbuzné. Následoval jsem ji jako ocásek a díval se po regálech, co by mohl být vhodný dárek pro devatenáctiletou dívku.

„Co tvojí sestru vlastně baví a zajímá?" zeptal jsem se Ondy po několika minutách zdánlivě bezcílného bloudění uličkami. Nic jsem o její unnie nevěděl. Ani když jsme spolu chodili, nikdy pořádně nepadla řeč na naše sourozence. Mě nenapadlo, že by nějaké bližší vysvětlení Jisueiny existence bylo něco důležitého pro náš vztah a Onda... nevím. Možná čekala, až je potkám osobně u nich? K čemuž tedy nikdy nedošlo.

„No," zamýšlela se dívka, zatímco stále hledajíc procházela uličkami, „má ráda volejbal, ale na něj má už věcí habaděj. Pak se ráda líčí, ale má nějaké speciální produkty, takže do toho jí nějak nechci zasahovat. A... to je asi všechno."
„A co nějací idolové?" ptal jsem se, „nikoho neobdivuje, nemá nějakou guilty plesure?"
Onda se uchechtla: „Jsem její mladší sestra. Její guity plesures mi už z principu navždy zůstanou tajemstvím." Na to jsem jen pokrčil rameny a už mírně frustrovaně zřel, že pořád obcházíme to stejné kolečko se stejnými produkty.

„A co kdybys jí dala nějaký vtípek?" napadlo mě, zatímco jsem se snažil stíhat Ondin krok a tajně hledat cestu z toho regálového bludiště.
„Jak to myslíš?" okamžitě se zastavila a se zdviženým obočím se otočila na mou osobu.
„No...," podrbal jsem se ve vlasech, „tak kdyby třeba nesnášela čtení, můžeš jí dát dětskou knížku s velkými obrázky. Nebo... pokud nemá ráda vaření, tak třeba nějakou... bizardní kuchařku," rozhodil jsem rukama plácaje nesmysly, ale Ondu to očividně zaujalo. Až natolik, že to vypadalo, jako by jí z očí jiskřičky přímo vyskakovaly na dlážděnou podlahu.

„Já věděla, proč mám jít vybírat dárek zrovna s tebou," zamumlala si zdánlivě jen sama pro sebe a s tichým, přesto zřetelným vyjmeniváváním začala na prstech počítat činnosti, které její sestra nerada dělá. Bylo jich mnoho, takže jsem ani nestíhal pořádně pobírat, o co všechno se jednalo. Nakonec ale sama sebe v mluvení zastavila a podívala se na různé druhy květin, u kterých jsme shodou náhod zrovna stáli.

„Co bys jí dal, kdyby nesnášela starání se o kytky?" zeptala se mě, pohledem stále setrvávajíc na květinách.
„Nějaký sukulent," řekl jsem bez rozmyslu, načež se na mě Onda šibalsky pousmála: „Tak dostane sukulent."

•

Seděli jsme na lavičce kus od obchodního domu a každý lízal svůj nanuk. Ano, nanuk. V listopadu. Kolemjdoucím to zřejmě přišlo velmi lehkomyslné, sami totiž na sobě měli dlouhé kabáty, někteří dokonce i šály, a znáčná část při pohledu na naše pochutiny odsuzovačně pokroutila hlavou či na nás koukala, jako bychom spadli ze sakury. Kór, když se ještě mezi mnou a Ondou dmul alespoň půl metru vysoký sukulent, respektive dárek pro její sestru.

Mně to ale nevadilo a dívce se mnou asi také ne. Pohledy jsme ignorovali a v rámci možností si užívali společně strávený čas. Nebo alespoň já jsem si ho užíval.