The Best Friend's Lover [CZ]

„Argh, kreténi!"

Jinu pov.

Převalila jsem se na záda, otevřela oči a naštvaně vydechla. Nemohla jsem spát. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem přestat přemýšlet nad učitými věcmi. Hlava mi jela na plný výkon, takže i když jsem poslední hodiny věnovala počítání tisíců oveček, poslouchání monotóních podcastů či si šla dokonce uvařit teplé mléko, výsledek zůstával pořád stejný; spánkový deficit způsobený dotěrnými otázkami, na které jsem snad ani nepotřebovala vědět odpověď. 

Je Yuna opravdu tak falešná, jak říkala Shiju? Proč se Onda zastává někoho, kdo jí ublížil? Zasloužím si vůbec Chrisovu bezmeznou lásku? A konečně, co je na Felixovi tak okouzlujícího, aby mě za něj Hyunjin vyměnil?

S frustrovaným povzdechem jsem se vyšvihla do sedu a přehodila si vlasy přes obličej tak, abych v nich mohla docela schovat svůj ztrápený výraz. Proč jsem o tom všem přemýšlela? Proč teď? Vždyť mi to všechno mohlo být jedno. Nechtěla jsem na Yunu měnit názor jen na základě jedné věty. Nechtěla jsem se zabývat činy takové zoufalky, jako je Onda. Nechtěla jsem přemýšlet, jestli si Chrise zasloužím nebo ne, bylo to jeho rozhodnutí mě mít rád.  A už vůbec jsem nechtěla věnovat svůj čas a energii těm dvěma. Nezajímali mě, ani jeden. Ani jeden mi nestál za odpuštění, ani jeden mi nestál za lítost. Jsou to parchanti, kteří si neumí vážit láskyplných citů. Proto si je ani jeden nezaslouží.

„Argh, kreténi!" vyprskla jsem tiše, ale tak jedovatě, že i kobra byla vůči mě jen malou užovkou. Vstala jsem z postele, v pyžamu jsem došla ke svému stolku s líčením. Usadila jsem se na židli, rozsvítila drobné žárovičky lemující zrcadlo a upřeně se na sebe zadívala.

Neviděla jsem na sobě nic zváštního. V zrcadle byla unavená holka bez make-upu, bez učesaných vlasů a s drobnou vráskou mezi obočím, jak se poslední měsíce až příliš často mračila. Jinak žádné stopy po zlomeném srdci, po zradě nejlepšího kamaráda, ale ani po nejistotě sebe samé a lásce od přítele. Prostě nic. Nic tam nezůstalo, nic se tam neuchytilo. Nebyla jsem smutná, nebyla jsem veselá. Nebyla jsem zklamaná, nebyla jsem pyšná. Lomcoval mnou jen podprahový vztek, který na povrch vyplouval jen v podobě zkřiveného obočí a mého chování k wangttovi.

Sáhla jsem po hnědé tužce na oči a nahnula se blíže k zrcadlu. Nejdřív nejistě, ale posléze v plném soustředění jsem si začala na tváře a na nos ťupkat malé tečky, až jsem jich za chvíli měla plný obličej. Zapřela jsem se do židle a opět se na sebe důkladně zadívala. Byl snad tohle ten rádoby charming point, jímž si blonďatého prince strčil do kapsy? Tohle? Hnědé fleky, které si naše sunshine vysloužilo nevybíravým létáním na sluníčku? Odfrkla jsem si nad tím, jak směšné se to zdálo.

Tehdy jsem je oba měla ráda. Jako opravdu ráda. S Hyunjinem jsem se po střední chtěla přestěhovat do Soulu, vzít si ho. I když jsem mu to nikdy neřekla. A s Felixem jsme si vždycky říkali, jak to bude skvělý, až oba budeme mít děti a budeme spolu chodit na pískoviště, kde si naše děti budou spolu hrát a my jim už předem domluvíme sňatky, abychom konečně mohli být ve stejné rodině. Tohle všechno tlachání se zdálo jako už dávno zapomenutá historie, která se už jen horko těžko bude opakovat.

Když si vzpomenu na to, jak jsem přišla do Hyunjinova bytu, celá roztřesená, zmatená a naštvaná z jeho stupidního rozchodu, a viděla je tam spolu líbat, sahat na sebe a prostě uzavřené ve svém vlastním světě, který si vytvořili za mými zády, Felix tím naprosto a nenávratně zlomil mou důvěru. Je těžké to vysvětlit, ale tohle prostě nespraví debilní omluva, o kterou se snažil. Ani objetí, ani sebepokání. Tohle nespraví nic. Jenom pomsta tomu může trochu ulehčit, ale jako peranentní řešení taky nikdy nemůže fungovat.

Já na to permanentní řešení ale ještě nepřišla, a tak budu pokračovat v pomstě, dokud na nějaké nepřijdu. Že to je arogantní a sobecké? Ano, je. Ale jak řekla Onda, já jsem arogantní a sobecká. Každý má něco a mně to jako vlastnost nepřekáží. Že je to moc kruté? Možná. Ale od něj to taky bylo kruté a pokrytecké. A i když já jsem možná teď ten villain, kterého všichni, kdo se nějakým způsobem Felixe zastávají, rozhodně nejsem pokrytecká svině, která zahejbá své vlastní přítelkyni s přítelem její nejlepší kamarádky.

Jak se mi všechny ty myšlenky hormadily v hlavě, společně s pocitem uspokojivě terapeutickým ve mně začal stoupat i vztek. Stiskla jsem k sobě zuby, naklonila se k zrcadlu a holými dlaněmi si začala dřív obličej ve snaze zbavit se těch odporných hnědých fleků. Kůži jsem měla zarudlou a bolavou, ze suchého místa na nose se mi začaly drolit zbytky staré kůže, na čele jsem se omylem drápla nehtem tak, že se mi na něj během chvilky objevila červená čárka. 

Jakmile to vypadalo, že už žádná falešná piha netkví na mém obličeji, prudce jsem vstala ze židle a rozešla se ke svému spacímu stolu. Ovládal mě vztek, takže když jsem otvírala šuplík vrchovatě plný všemožných papírů a hloupostí, které jsem v určitém bodě svého života potřebovala a ještě potřebovat budu, několik těch věcí z té nenadálosti vypadlo a zakutálelo se pod stůl. Posléze je následovaly i další věci, jakmile jsem se v šuplíku začala nevybáravě hrabat. Hledala jsem jediné, a když jsem to našla, měla jsem pocit, že bych to jen pohledem byla schopná nechat vzplanout.

Byl to poukaz na víkendový pobyt v Soulských lázních, můj narozeninový dárek od Felixe. Tehdy jsem na něj docela zapomněla, ale jakmile jsem jej po létě náhodou zase našla, nechala jsem si ho, že do konce jeho splatnosti určitě využiju. Kór, když za něj Felix musel dát pro něj neuvěřitelné peníze a když poukaz měl dvouletou trvanlivost.

Avšak teď jsem se dokázala soustředit jen na zvuk trhaného papíru a šustění, jak jsem se jej v dlani snažila zničit. Na těch pár sekund jsem si připadala skoro jako smyslů zbavená, kdy jsem se plně soustředila jen na destrukci tohohle pro mě už bezcenného kusu papírů.

Nakonec mi v dlani zbyly drobounké kusance, které by se jen velmi složitě lepily dohromady.  Hluboce dýchajíc jsem otevřela okno a pořádně se rozmáchnuvši jsem roztrhanou hromádku vyhodila ven. Kousíčky se s podporou chladného nočního větru rozfoukly a postupně klesaly k zemi.

Zamračila jsem se na ně, následně jsem zavřela okno a s úlevným výdechem si šla lehnout do postele. Netuším, kolik bylo hodin, když jsem zavřela oči. Co jsem ale věděla, byl fakt, že jakmile jsem se ráno probudila, cítila jsem se tak lehce, že by mi i ten hloupý poukaz mohl závidět.

—
A/N
*Jinu spills the tea*