The Best Friend's Lover [CZ]

„Jsi v pohodě?"

Jinu pov.

„Dobré ráno," pozdravila jsem Chrise s úsměvem, když jako každé běžné ráno nastoupil ke mně do auta, abychom spolu jeli do školy. 

„Ahoj," oplatil mi pozdrav a usadil na místo spolujezdce. Jakmile za sebou zavřel dveře, nahnul se ke mně a jako obvykle mi vlepil drobnou pusu na tvář. 

„Vyspala ses dobře?" zeptal se mě, když jsem se autem odpíchla od chodníku vyjela na silnici.
„Ale jo, docela jo," odpověděla jsem mu, načež jsem krátce zívla, „jen jsem teda šla spát docela pozdě. Ahro s Kimbou taky chtěly přečíst něco na spaní a než usnuly, přečetla jsem jim snad půlku knížky. Takže jsem se kvůli nim začala učit biologii až někdy po půlnoci," postěžovala jsem si, „a vůbec nevím, jestli jsem si to do tý hlavy úspěšně nacpala," uchechtla jsem se a koutkem oka se na svého přítele podívala. Ten se však díval z okna a očividně mě vůbec nevnímal.

„Ty tu biologii umíš, Chrisi?" zeptala jsem se ho a po vjezdu na hlavní silnici jsem se na něj na chvíli otočila hlavou úplně. Nereagoval.
„Chrisi," opět jsem jej oslovila, „vnímáš mě?" Žádná reakce ani tentokrát. Na d čím tak může přemýšlet?
„Chrisi!" zvýšila jsem hlas, čímž jsem konečně docílila, že sebou trhl a odvrátil se od okénka. 
„No?" zeptal se zmateně a narovnal se. „Promiň, co jsi říkala?"

„To je jedno. Nic důležitýho, očividně," zavrtěla jsem hlavou a hraně jsem nafoukla tváře. On mě však k mému podivu nezačal prosit, abych mu přednesla své myšlenky, jako to dělal vždycky předtím. Pouze pokrčil rameny a s tichým „okay" se zase otočil k oknu. Zmateně jsem si povzdechla. To ho někdo od včerejška vyměnil? Jako... byl pátek, takže chápu, že poslední všední den můžou být lidé už dávno pohrouženi v plánech na víkend, ale to se Chrisovi nepodobalo.

Možná přemýšlel o našem zítřejším rande. Že by si ho rozmyslel, ale jen se mi to bál říct? Nebo se mě chce na něco zeptat, ale neví, jak na to? Možná si trochu moc fandím, ale vymýšlí snad nějaké překvapení? Mohla jsem jen hádat, každopádně až do zastavení u školy se mnou už znovu nepromluvil.

„Jsme tady," zahlásila jsem, kdy jsem vypnula motor a zazubila se na kudrnáče na místě spolujezdce. On se na mě usmál zpátky, odkurtoval se, stále mlčky, a chtěl vylézat z auta. Já jsem ale stačila zmáčkout včas tlačítko, které způsobilo, že se Chris jen marně pokoušet otevřít dveře.

„To je... to je zamčený?" nechápal a tázavě se na mě ohlédl.
„Promiň, ale chci s tebou mluvit," vyhrkla jsem, snad abych nějak omluvila svůj nevybíravý způsob, jak jej udržet uvnitř auta. Chris se tedy přestal snažit otevřít a v relativním klidu se ke mě natočil tak, jako že poslouchá.

„Jsi v pohodě?" vybalila jsem na něj hned a bez okolků.
„Jo," odpověděl hned, „proč bych nebyl?"
„No," krátce jsem si odkašlala, „jen že obvykle prokecáš celou cestu a teď jsi sotva vnímal, co jsem ti říkala," osvětlila jsem mu, „jestli jsi teda vůbec vnímal."
„Jo, to se omlouvám," provinile se na mě podíval a nervózně se podrbal ve svých hustých kudrlinách, „já jen... špatně jsem spal, tak jsem na chvíli vypnul," trapně se zasmál, čímž ve mě zasel podezření, jako když špatně napsaná detektivka hned po pár stránkách v podstatě prozradí, kdo je vrah. A Christopher je v okruhu takových detektivek jedna z nejčitelnějších.

„Tak... jo?" udělala jsem na něj nedůvěřivý kukuč, ale nechala to plavat. Třeba má dobré úmysly a lže mi jen pro to, abych něco nezkazila. Anebo taky ne, ale ráda bych věřila, že ano. „Řekl bys mi ale, kdybys měl nějaký problém, že jo? Kór se mnou," ujišťovala jsem se a němě jej žádala, aby mi to slíbil.

„Ji, prosimtě," usmál se na mě a jemně mi zastrčil prameny vlasů za obě uši najednou tak, aby se ukázaly doteď schované stříbrné naušnice, „nemám jediný důvod, proč bych s tebou měl mít problém," pousmál se na mě a dal mi milou pusu na čelo. Normálně bych se pod takovou reakcí začervenala a zamilovaně uculila, dnes to ale přebila nejistota a pocit, že mi něco důležitého uniká. 

Jak jsem to poznala? No, Chrisovi tak podivně zatikalo pravé oko. To by ještě nebylo tak zvláštní, jen kdyby mu poprvé a naposledy nezatikalo po tom, co mi vykládal, že ta modřina, kterou měl na břiše, se mu stala, když to ráno doma omylem naběhl do konce zábradlí u schodiště. Nakonec jsem se o pár dní později dozvěděla, že příčina modřiny byla rvačka v šatnách po tělocviku, kdy se jeden z jeho spolužáků navážel do Hana — údajného otravy, který zasluhoval dost podobný status jako Felix. Nikdy jsem s ním ale nemluvila, takže nemůžu soudit, jaký doopravdy je.

„Dobře," řekla jsem nakonec a sama jej políbila na rty. On mi polibek vrátil, tak jsem ten svůj prodloužila.
„Počkej," nesměle se odtáhl, uši mu jen hořely, „musíme jít do školy."
nad tím jsem teatrálně protočila očima a se zklamaným povzdechem zmáčkla tlačítko, které odemykalo auto. Chris se na mě jen potutelně usmál, ale už nic neřekl a vystoupil. Já udělala to samé a bok po boku jsme se přes dvůr vydali do školy.

Do třídy jsem přišla akorát na zvonění, těsně předtím, než přišel sám matikář. Urychleně jsem se tedy usadila na své místo a otevřela si cvičebnici s příklady. Hodina začala.
„Dobré ráno," pozdravil nás, ale ani nečekaje na naši odpověď pokračoval, na tabuli zatím napsav dnešní datum: „dneska budeme pokračovat v limitě a spojitosti funkcí, takže si nažhavte tužky, protože dneska se zapotíte," snažil se být rádoby vtipný, ale třídou místo smíchu otřáslo nešťastné zaúpění. Já jsem svým dílem také do hromadného utrpení přispěla, ale i tak si poslušně připravila několik tužek a sešit s příklady.

Učitel začal něco psát na tabuli, zřejmě to, co bych už dávno měla mít v sešitě. S vidinou si to do něj ještě jednou napsat jsem jej v polovině otevřela a udělala tlustou čáru pod příklady z minulého týdne. Začala jsem psát.

Ale ještě předtím jsem se letmo podívala na místo u lavice před sebou. Byla prázdná. Zvláštní, včera ve škole normálně byl. Dokonce mi byl blíž, než bych chtěla. Ale tak... třeba jen přijde pozdě.

Pokrčila jsem nad jeho absencí rameny a pustila se do matematiky. Nic mi do něj přece není, no ne?

—
A/N
Chybí mi Chan s kudrlinkami :)).