The Best Friend's Lover [CZ]

„Dneska spolu vytvoříme novou Jinu."

Jinu pov.

Přejela jsem hadrem po poličce s takovou vervou, až se několik měsíců netknutý prach vznesl do vzduchu a vypařil se jako pára nad hrncem. Ale stejně jako teplo páry se mi i jeho drobné částečky dostaly do nosních dírek.

„Ježkovo-pšík!... voko," vydechla jsem po sérii několika pšíkanců a do rukávu od mikiny si otřela nos. Můj pokoj byl moje útočiště. Místo, kde jsem si kdykoliv mohla lehnout si do postele, hloupě civět do stropu, poslouchat Day6 a přemýšlet nad svým životem. Což byl vlastně postup většiny mých večerů, které jsem trávila sama. Vždycky jsem však, i když jsem zpočátku nechtěla, sklouzla k ujišťovacím otázkám o Chrisovi, vzteklému pláči nad Hyunjinem nebo jen prázdnému přemítání o Felixově existenci. Nebo se to všechno smíchalo najednou a já se vnitřně dusila pocitem, že se z toho jednou musím zbláznit.

Přesně to se stalo i dneska. Jako obvykle jsem si lehla do postele, oči nasměrovala na bílý strop a začala přemýšlet. Když jsem se ale už asi po stopadesáté za těch několik měsíců dostala k otázce, jetli mě měl Hyunjin někdy vůbec rád, naštvala jsem se. Tentokrát ale ne na něj, ale na sebe. A ne proto, že jsem byla a asi pořád jsem jen hloupá a naivní. Ne. Tentokrát jsem sama sebe chytila za límec Chrisovy mikiny a zatřála sebou.

Musíš se už sebrat, důrazně mi nařídila racionální Jinu. Tenhle kolotoč neměl smysl. Kdybych teď umřela, skoro sedm procent svého dosavadního života jsem věnovala přemýšlení nad coby-kdyby a jak moc jsem naštvaná na ty dva lamače srdcí. Sedm procent se sice nezdá moc, ale když to převedete do známek, to z excelentího výsledku klesnete na áčko s odřenýma ušima. Takže projdete, dokonce velmi dobře, ale zbytečně se tak stresujete, jestli je vaše áčko ještě v bezpečí, nebo se ho musíte vzdát. A proč by si tohle člověk dobrovolně dělal?

Suma sumárum a opustivši tuhle metaforu jsem reálně vstala z postele a rozhodla se uklidit. Babička, když ještě žila, vždycky říkala pořádek venku, pořádek v hlavě. Tak jsem se do toho dala a teď tu stojím na židli s hadrem v ruce a čistím poličku s knihami, které mi už několik let slouží spíš jako dekorace, než že bych je kdy četla.

„Možná bych mohla začít číst," přemýšlela jsem a hadrem drhla každý záhyb na chvíli uvolněné poličky. „Nebo začít nosit modrý čočky. Nebo se konečně obarvit..." vyjmenovávala jsem takhle všemožné nápady, které by mohly podpořit pomyslný glow-up mé osobnosti. Nebo alespoň nějak upozornit na to, že už nehodlám sama sebe stravovat svým nekonečným splínem. Protože i ten splín má konec.

„Teď přemýšlíš jako motivační citáty, holka,"  napomenula jsem se, když jsem si uvědomila, jakým směrem mé myšlenky směřují. Pravým okem jsem si přemeřila prázdnou poličku. Žádná viditelná prachová skvrna se na ní už neobjevovala. S mírným úsměvem jsem tedy seskočila z židle a odtáhla ji k psacímu stolu. 

Už jsem se chtěla rozhlédnout po pokoji, co dalšího bych uklidila, když mi v kapse mikiny několikrát zabzučel mobil. Zřejmě už znovu naskočila WiFi, která od večeře fungovala asi tak stejně jako školní časopis - vůbec. S očekáváním jsem jej tedy vytáhla a nenuceně rozklikla nová upozornění. Bylo to několik zpráv v chatu s Yunou a Shiju, kde si Yuna stěžovala, že jí agama jejího bratra musela sníst úkol z matematiky a že teď netuší, jak to má znova vypočítat. Obvyklé srdíčko a popřání dobré noci se mi dostalo od Chrise a taky mi psalo pár neznámých čísel, jestli jsem se „s tím svým bouchačem" už nerozešla. Ta jsem ignorovala vzhledem k pravidelnosti, se kterou se mi v KakaoTalku objevovaly. 

Nakonec mou pozornost však nejvíce upoutala zpráva od osoby, od které bych v momentální situaci nečekala ani opovržlivý pohled. 

Jo On Da: spletla ses

S podivem jsem nad onou zprávou povytáhla obočí a zamyslela se. Znamená to snad, že si s ním zase začala? Že by spolu i dali dohromady? Nebo mi tím snad dává najevo, že jsem se pletla ve Felixovi? Anebo ji třeba odmítl, ale už jí učaroval natolik, že to není schopná vnímat jako negativum?

Moje hlava z těchto myšlenek se opět točila kolem dokola a já netušila, co bych jí na to měla odepsat. Ani jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Kór, když mi mamka stále odmítala říct, jak konfromntace paní Lee s Felixovými hnusárnami dopadla. Nikdo mi neřekl, jak se věci reálně mají. Nikdo mi neřekl, kdo se s kým schází, jak kdo s kým vychází a jak se skupinky kamarádů rozchází. Od té doby, co chodím s Chrisem, jsem uzavřená ve své vlastní bublině nářků a nenávisti a reálně nevidím, jestli se kolem mě něco mění.

Displej mobilu jsem zhasnula a samotný přístroj hodila na postel. S tímhle se musí něco udělat. Když už se nic nedělá s nápravou vztahů, musím si alespoň updatovat informace o dění kolem sebe. A jak lépe je updatovat, než updatovat sama sebe? Když se totiž znovu, jako tomu bylo vždycky dřív, stanu středem pozornosti, lidi mě opět zasvětí do školního světa a já budu vědět na čem sem. S tím se už bude moct lépe pracovat.

Vyloženě jsem pocítila, jak mi zajiskřily oči nad mým nápadem. Byla jsem odhodlaná do toho dát všechno. I kdyby to nebyl glow-up, jak by to bylo nejlepší, alespoň to bude update. A když je něco update, je to zajímavé. A co může být zajímavějšího, než jít proti proudu?

„Ahro! Kimbo!" pootevřela jsem dveře mého pokoje a zavolala na své sestry. Ty k mému údivu obě okamžitě vyběhly ze svých pokojů s otázkou, co potřebuju. Zřejmě jsem jim poslední týdny dělala takové starosti, že se mi bály odporovat. Tomu ale dneska měl začít konec.

„Holky," sedla jsem si s nima na zem, když jsem za nimi zavřela dveře a s úsměvem přešla jejich nekonečné dotazy na to, co se děje, „dneska spolu vytvoříme novou Jinu."

—
A/N
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. A asi ještě bude, ale pomalu se to vrací :)). Luv you~ a děkuju všem, kdo tento příběh ještě čtěte. Opravdu 🥺.