The Best Friend's Lover [CZ]

„Nikomu jsem to neřekl, přísahám."

Jinu pov.

Ten den bylo posledních deset minut hodiny angličtiny těch nejdelších deset minut v mém životě. Celá napnutá jsem seděla ve své lavici, očima neustále odbíhajíc od tabule s novou gramatickou látkou na nástěnné hodiny vedle portrétu prezidenta státu, špičkou boty jsem neslyšně vyklepávala neklidné mikrorytmy do podlahy.

Angličtina byla poslední oficiální hodina, než se studenti rozešli do studoven a hagwonů. Či domů, konečně si zaslouženě odpočinout po vydatném roce, jehož konec se měl zpečetit předposlední lednový týden. Obvykle bych to této hodině asi taky šla do studovny, ale dnešní mimořádná situace si žádala mimořádnou změnu plánu.

Letmo jsem se podívala po třídě. Někteří spolužáci, kteří na mě do té doby jistě zírali, okamžitě sklonili své pohledy k učebnicím či na tabuli, jiný ale měli tolik odvahy a drzosti, že na mě vytrvale civěli. Zatajila jsem dech a sama se sklonila ke svým poznámkám o nové gramatice. Nemohla jsem jít dnes do studovny. Nesnesla bych to civění, až bolestně nápadné šuškání a soudivé úšklebky ještě několik dalších hodin.

„Myslíš, že to je pravda?" „Co by nebyla. Vždyť není ve škole a ona je celej den jak na trní." „Prej se mu to ale nepovedlo. Jak že to vlastně udělal?" „Miyeong mi říkala, že prej skočil z mostu." „Z mostu? Jako najuských mostu?" „Asi jo."

Šuškání v lavici za mnou se mi i přes veškeré snahy jej ignorovat vrývalo do hlavy jako drobné pichlavé špendlíky. Úskokem jsem se otočila hlavu ke spolužačkám, které spolu právě velmi netaktně sdíleli Felixova pokusu se zabít přímo za mými zády. Jedna z nich si mého pohledu všimla a varovně drkla do své mluvící spolusedící. Obě se na mě podívaly tak ostražitě, až mě to snad mělo rozesmát. Nic jsem neřekla a otočila jsem se zpět k tabuli, respektivě nástěnným hodinám. Zbývaly čtyři minuty.

„Tak dobrá, pro dnešek končíme. Užijte si Vánoce a nezapomeňte pilně studovat na závěrečné testy!" rozhodla angličtinářka, ale kvůli všudypřítomné radosti z dřívějšího ukončení hodiny její druhá věta už zanikla v synchronním šoupání židlí, balení si sešitů do batohů a upovídaném opouštění třídy. Já jsem podobně jako ostatní vyrazila ze třídy jako velká voda. Vidina domova bez pohledů, špitání a bolestného pocitu viny, kdykoliv někdo zmíní jeho jméno, hnala mé pohyby takovým způsobem, že jsem skoro nepostřehla, do koho jsem to omylem narazila.

„Au, dávej pozor," obořil se na mě poměrně vysoký kluk a zamračil se. Jakmile se ale naše pohledy spojily a oba jsme poznali, kdo je ten druhý, jeho grimasa ze změnila na značně nervózní. Hansol.
„Uh, promiň. Nevšiml jsem si, že seš to ty," zadrmolil a předstíraje, že mě nezná, mě chtěl obejít.
„Počkej!" konečně jsem se vzpamatovala a chytila ho za batoh. Chris mi ráno řekl, že jeho nejlepší kamarád byl jediný, komu to řekl. Byl to můj první podezřelý, který to mohl roznést po celé škole. Takže jsem s ním stůj co stůj potřebovala mluvit.

„Pospíchám," vykrucoval se a sotva se pod mém zatáhnutím za jeho batoh zastavil, „potřebuju se učit."
„Dej mi dvě minuty," skoro jsem se na něj pověsila a vší silou jej zatáhla z hlavního proudu studentů mířících ven ze školy k jednomu z vestibulových sloupů. „Hansole-"
„Nikomu jsem to neřekl, přísahám," uvědoměle se okamžitě začal bránit, jakmile jsem otevřela pusu a chtěla na něj spustit, „nikomu, fakt."
„Tak jaktože to ví celá škola?" procedila jsem přes zatnuté zuby, snad abych nemluvila moc nahlas a nepřitáhla na sebe pozornost odcházejících spolužáků. Nebylo by to dobré ani pro mě, ani pro Hansola, který se mermomocí snažil vykroutit z mého sevření jeho batohu.

„Odpověz mi," naléhala jsem, když od mé otázky neotevřel pusu.
„Já fakt nevím," přesvědčoval mě a na podporu své nevědomosti neurvale rozhodil rukama, „netuším, jak se to mohlo rozšířit tak rychle."
„A fakt jsi to nikomu neřekl?"
„Neřekl."
„Ani jednomu jedinému člověku? Opravdu?" vyslýchala jsem jej a pomalu mi začala docházet trpělivost. Někomu to prostě říct musel, nedokážu pro to najít jiné vysvětlení.Hansol se na chvilku odmlčel a pak se prozradil: „Možná jednomu."

„Komu?" vypálila jsem ihned. V očích jsem zřejmě musela mít opravdu hrozivý pohled, když se i skoro sto osmdesáti centimetrový Hansol nahrbil a sklopil zrak ke špičkám svých bot.
„Yuně," řekl nakonec. Následně využil mého zmrznutí, batoh vymanil z mého sevření a ze školy doslova utekl.

„Yuně?" zopakovala jsem nevěřícně jeho odpověď, když už jsem stála v pomalu vylidněném vestibulu. Nehrály mi tam dvě věci. Zaprvé, odkdy se Hansol baví s Yunou, když u toho nejsem já nebo Chris? A zadruhé, byla by Yuna, má kamarádka už od prváku, schopná něco takového udělat? Byla by schopná rozhlásit po celé škole něco, co by mi mohlo uškodit? Na mysli mi okamžitě vytanula Shijuina slova. Prostě si nejsem jistá, jestli je Yuna opravdu taková, jaká je s námi. Proč by to ale dělala?

Zklamaná z Hansolovy odpovědi a naštvaná sama na sebe, že takhle podezírám jednu ze svých nejbližších kamarádek jsem se při plouživé cestě ke skříňkám zatahala za vlasy. Proč by to dělala? Proč by mě chtěla takhle ponížit? Kvůli tomu, co jsem dělala Felixovi? Ale vždyť veškeré ty naschvály dělala se mnou. Vždycky byla jedna z prvních, kdo se tomu smála. Tak proč by se tímhle takhle sama vystavovala nebezpečí, že spadne na žebříčku oblíbenosti? Anebo že by se mu nevystavovala? Že by si právě touhle zradou svůj status udržela a vyloučila se tak z potenciální štvanice spolužáků, kteří nejsou schopni unést kolektivní vinu?

Musela jsem si přikrýt ústa, která jsem zároveň s vyprodukováním mé další myšlenky otevřela zděšeným údivem. Natáhla jsem krok a s rodící se teorií o Yunině zradě v hlavě jsem téměř přiběhla ke skříňkám. Okamžitě jsem pohledem vyhledala tu svoji. Na první pohled se zdála úplně v pořádku; nikdo do ní nic očividně nevylil, nikdo ji nepočmáral a když jsem přišla blíž, nešel z ní žádný nechutný odér. Úlevně jsem vydechla přebytečný vzduch z plic a najdevši v batohu klíč jsem svou úschovnu věcí otevřela.

Jakmile se však do vnitřku pohybem dvířek dostal vánek, vypadl z ní přeložený růžový papírek, který rozhodně nebyl součástí žádné učebnice filosofie, které mi už od začátku školního roku ve skříňce ležely ladem. Dívala jsem se, jak lístek spadl na zem, ladně jako smítko z pampelišky. Z pampelišky, od které má intuice očekávala jedovou modfikaci.

Nervózně jsem se pro lístek na zemi sklonila a už jemně se třesoucíma rukama jej otevřela.

Milá Jinu,
doufám, že si pořádně užiješ Vánoce.
Jakmile se totiž vrátíme do školy, připravila jsem pro tebe pár dárků, které by ti třeba mohly otevřít oči.
XOXO

Ta holka se ani nemusela podepisovat, aby mi hned bylo jasné, o koho se jedná. A i kdyby nebylo, barva lístku byla čistě účelová - byl to totiž ten samý lístek z toho samého notesu, přes který Felixe pozvala na naše dvojité rande.

-
A/N
Feel my rhythm, come with me~ sangsanghae bwa modeunji~
Stan Red Velvet's new releaseeee~