The Best Friend's Lover [CZ]

„Přišla mi zpráva ze školy."

Felix pov.

Seděl jsem u stolu, před sebou učebnici matematiky s nevypočítanými příklady a na nich mangu. Jako správný student bych se měl snažit udělat úkol do matematiky, ale místo toho jsem očima spočíval na jedné ze stránek japonského komiksu, naprosto ignoruje svět kolem sebe. V uších jsem měl sluchátka a zrovna poslouchal asi jednu z nejznámějších písniček od kapely The Killers. A i když jsem textu plně rozumněl, nějak jsem jej nevnímal a spíš se zrovna soustředil na bojovou scénu, která se v manze odehrávala. Tu jsem stůj co stůj potřeboval dočíst. Škola, neškola.

Nevím, jak dlouho jsem takhle prokrastinoval, ale měl jsem tušení, že to bude už déle, než bych si přál. Navíc toto tušení umocnil jak pohled na nástěnné hodiny, jež ukazovaly něco málo po desáté večer.

„Felixi!" zničehonic se dveře mého pokoje otevřely dokořán, až jsem sebou leknutím trhl.
„Ahoj, mami?" okamžitě jsem schoval mangu pod sešit s příklady a vyndal si sluchátka z uší. Nervózně jsem se na ni pousmál, ale ona si mě jen přeměřila vševědoucím pohledem.
„Nemusíš tu knížku schovávat," řekla a dveře za sebou jemně zavřela. S mírným přikývnutím jsem ji tedy zase opatrně vytáhl a přitiskl si ji k hrudi.

„Co vlastně čteš?" přisunula si ke mně stoličku, která ani nevím, jak se vzala v mém pokoji, a posadila se na ni. Pohled upřela na mou mangu. „nějaké sci-fi?"
„Něco... něco takovýho, jo," přitakal jsem a knihu opět položil pod sešit s matematikou. „Já ještě musím dodělat matiku, tak-"
„Přišla mi zpráva ze školy," přerušila mě mamka vážně a sešit s příklady mi zavřela před nosem. Mé tělo se napnulo, v hlavě mi zatrnulo. Co jí tak mohlo přijít? Že skoro propadám v matematice? Nebo že chodím pozdě?

„A... co ti napsali?" mamka si musela všiimnout mého náhlého znervóznění, protože se její poněkud tvrdý pohled změnil spíš na starostlivý než vyčítavý.
„Psal mi tvůj třídní," začala a bezděčně mě chytila za ruku. Zřejmě po ní mám tu potřebu někoho držet, když něco říkám. „Prý se na tebe značná část spolužáků dívá skz prsty a nikdo se s tebou nebaví."
„...To je všechno?" divil jsem se.
„A taky že chodíš pozdě a propadáš z matematiky," doplnila vzápětí, ale k mému podivu se její starostlivý obličej nijak nezměnil, „za to ti vynadá táta, až to zjistí. Mně ale teď jde o to, proč mi to píše tvůj třídní?" Úplně jsem nechápal, kam tím míří, ale bylo mi to krajně nepříjemné. Skoro jsem měl nutkání svou ruku z té její vytrhnout. Mám svou mamku rád, ale nechci, aby viděla do mých problémů, které s ní sám od sebe nesdílím. Tohle je moje věc.

„Proč jsi mi to neřekl, Felixíku? Co se děje?"
„Nic se neděje, není ti co říkat," odbyl jsem ji se slušností a opravdu ruku z té její vyprostil. Na tváři se jí usadil udivený výraz. „A nejsem Felixík," dodal jsem neúprosně.
„Všimla jsem si, že se poslední dobou nebavíš s Jinu," pokračovala nedbajíc mého nekomfortu. Je to máma, asi to má v popisu práce. „Je to snad kvůli ní?"

Na to jsem jí nic neřekl, jen tupě zíral na zavřený sešit s příklady. Měl jsem jí říct pravdu? Nebo jinak – chtěl jsem jí to říct? Chtěl jsem jí říct, že jsme se nehezky pohádali a ona mě naprosto odepsala? Chtěl jsem jí říct o příčině celé této nepříjemné situace, jež ze mě udělala wangttu? Chtěl jsem jí říct o Hyunjinovi?

„Je to... složitější," řekl jsem nakonec a nervózně si promnul ruce. Ne, nechtěl. Nebyl jsem na to připravený. Navíc jsem ani nevěděl, jak by to vzala, co by si o mně pomyslela.
„Ach tak," vypustila ze sebe mamka spíš tak mimochodem a taktéž si promnula ruce. Koutkem oka jsem se na ni podíval a pocítl vinu. Zasloužila si to vědět. Je to sakra moje rodička! Ale, řekněme si to upřímně, Lee Felix je moc velký slaboch na to, aby jí to řekl napřímo.

„Když to teda neřekneš mně," pokračovala mamka po kratší odmlce, „nechěl bys to říct někomu... nezaujatému?"
„Myslíš psychologa?"
„Tak... nemusí to být nutně psycholog," pokračovala, jako by se snad pohybovala na tenkém ledě, „ale někomu, jehož profese je k tomu přímo určena."
„Takže psycholog," tvrdohlavě jsem se ujišťoval, načež ona tedy konečně zdráhavě přikývla.

Upřímně jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Jistě, není to nic špatného, k psychologovi chodí kdekdo. Měl bych tam ale chodit i já? Doteď jsem ho nepotřeboval, vyřešil jsem všechno, co jsem potřeboval. A že bych potřeboval odbornou pomoc... ne, takhle to mamka určitě nemyslela. Ona chce, abych si s někým popovídal. Abych to někomu řekl. Nebo to je snad další prostředek, jak to ona může zjistit?

„Felixi, není ostuda, kdybys tam šel," opět začala mluvit, když jsem jí dlouho neodpovídal, „třeba by se ti ulevilo a... já nevím, s čím se potýkáš, když se mnou, ani s tátou moc nekomunikuješ. Třeba by to mohlo pomoct a třeba bys i přestal chodit pozdě. Asi to pro tebe nezní úplně lákavě, ale jako tvoje máma si myslím, že bys to mohl třeba jen zkusit-"
„Tak jo."

Mamka rázem zmlkla a s překvapeným jiskřením v očích se na mě podívala. „Prosím?"
„Tak jo," zopakoval jsem, „stejně nemám co ztratit."

—
A/N
Dneska trošku kratší... po dlouhé dobře^^'. Mějte hezký den🌷!