The Best Friend's Lover [CZ]

„Jemu to přijde vtipný."

(pozn. autorky: ještě než se pustíte do této kapitoly, chtěla bych vám něco připomenout. I když si moc vážím veškerých komentářů, které k tomuto příběhu přidáváte, vzhledem k minulé kapitole vás chci odkázat na *slovo autorky* na začátku příběhu, konkrétně a zásadně na jedno slovo — slušnost. Tak jej prosím při psaní komentářů mějte na paměti, děkuju)

Felix pov.

Byl čtvrtek a Jinu dneska vypadala až neuvěřitelně vesele. Normálně nebylo v mém zájmu si jí všímat, vzhledem k našemu pokřivenému vztahu, ale dneska tomu osud chtěl tak, abych od ní nikdy nebyl vzdálený na víc jak deset metrů. Ráno jsme přišli ve stejnou dobu, ve škole jsme spolu měli většinu hodin, dokonce i v jídelně jediný volný stůl byl vedle toho, u kterého seděla se svými kamarádkami. Nebo tak se to alespoň jevilo, když jsem tác s obědem posouval k poslednímu výdejnímu okénku a opatrně se rozhlédl po místnosti plné studentů.

„Tady máš," upoutala mou pozornost kuchařka u zmíněného okénka před otevřeným prostorem a podala mi čokoládový vánoční kalendář. Jak na tu ta tabulku s ne úplně kvalitními čokoládkami, tak na kuchařku jsem se podíval s nevýslovným zmatením v očích.

„Za chvíli budou Vánoce. Ale ty kalednáře přišly moc pozdě, takže dneska ti v žaludku už klidně může ležet nadílka za dva týdny," zakoulila očima nad nezvládnutým time managementem distribuce kalendářů a mile se na mě usmála.

„Jo, tak jo. D-Děkuju," řekl jsem nesměle a hlavou se jí uklonil. Kuchařky u výdejních okének jsem měl rád. Byly to milé ženy, které ovšem neznali ani vaše jména, ani třídu, ani studijní výsledky. Proto se ke všem chovali stejně - podaly jídlo, usmály se, s opozdilci prohodily pár slov a když už ne dobrý oběd, tak alespoň vnesly dobrou energii, která mohla kručící žaludek hravě zaplnit pozitivitou. Nebo... ne, takhle to úplně nefungovalo, ale prostě člověk pak měl o něco lepší den, i když měl hlad.

S tácem a kalendářem balancujícím na jeho okraji jsem opustil výdejní okénko a znovu se rozhlédl po jídelně; žádný další stůl se ještě neuvolnil. Pokud jsem tedy nechtěl sedět na zemi, nezbývalo mi nic jiného než se jít posadit až nepřirozeně blízko ke stolu mé nejlepší kamarádky. Teda bývalé. Bývalé nejlepší kamarádky.

„Máš nějaký plány na víkend? Nebo budeš s Chrisem?" slyšel jsem ptát se Yunu, když jsem se na opační konec a zády k nim usadil u vedlejšího stolu, modle se, aby si mě nevšimly.

„Nevím. Asi spolu budeme v sobotu odpoledne. Psal mi něco o tom, že by mě rád vzal někam bruslit," odpověděla Jinu a trochu otráveně vydechla. Bruslit totiž neuměla.
„Vždyť bruslit neumíš," potvrdila její kamarádka, zatímco jsem si snad nepovšimnut vloži do úst první porci dnešního osamoceného oběda. 

Pokud byste se snad ptali, kam se zatoulali Changbin s Jisungem - nikam se nezatoulali, ve škole spolu kromě nenápadných pozdravů a úsměvů a povinné spolupráce při hodinách nekomunikujeme. Proč? Vlastně ani nevím. Ale asi mi to ani nevadí. Nerad bych, aby se stali terčem nějakých Jinu podobným vtipálkům za to, že se se mnou baví. Navíc se pak o to víc těším na týdenní samgyeopsal v Gwangju.

„Prej mě to chce naučit," řekla nenuceně, přičemž určitě musela pokrčit rameny, „a je to romantický, takže proč ne."
„S ním je určitě všechno romantický," povzdechla si zasněně Shiju. Nebo alespoň myslím, že se ta holka s ofinou jmenuje takhle.
„Hlavně je to všechno takový hezky klidný," slyšitelně se usmála Jinu při doplnění své kamarádky.

Jakmile ale toto prohlásila, představil jsem si, jak horkou hlavu Christophera Banga jako klidného beránka při bruslení a neubránil se pobavenému vyprsknutí smíchy. Jakmile jsem si ale uvědomil, co jsem to udělal, okamžitě jsem zmrzl v pohybu a zaposlouchal se, jestli holky od vedlejšího stolu pokračují v konverzaci. Nepokračovaly.