The Best Friend's Lover [CZ]

„Spíš nosím kulisy."

Felix pov.

Myslím, že to bylo poprvé, co jsem se kdy probudil dřív než Hyunjin. Bohužel se ale nejednalo o milé probuzení od šimravého sluníčka. Byl to Jisuein hlas, který je přes zdi probil až k mým uším a donutil mě procitnout. Nejdřív jsem ji chtěl ignorovat a spát dál — kór, když podle mobilu bylo teprve půl osmé ráno a kolem mého kolena byla jako had obtočená noha spícího prince vedle mě —, poté se ale do jejího povykování připletl i hlas mojí mámy.

„Co blbneš, Jisue? Proč bych ho nemohla jít vzbudit?"
„Vždyť nejde do školy!"
„No a co? Příští týden do ní už půjde. Neměl by si zvykat vyspávat každé dopoledne- co to- pustíš mě?"
„Mami, nech ho ještě chvíli spát, prosím!"
„Co to do tebe vjelo? Vždyť normálně bys mi ještě navrhovala, jestli ho nechci polít studenou vodou."
„To jo! Ale-"
„Co ale, Jisue? A proč tak křičíš?"

V tu chvíli jsem prudce rozlepil do té doby líně přivřené oči a s okamžitým pochopením situace prudce vystřelil z postele. „Hyunjine, vstávej!" začal jsem polohlasem třást se spícím princem.

„Co? Co? Co je?" vydal ze sebe ještě polospící, celý zmatený a polekaný.
„Ticho," napomenul jsem ho úsečně a začal jej tahat z postele, rozhlížeje se, kde by se v pokoji mohl schovat. Na odchod už neměl čas a i když se mi Jisue slyšitelně snažila koupit čas, soudě podle tónu hlasu mamce začala docházet trpělivost.

„Co se děje, sunshine?" zeptal se pořád zmatený Hyunjin, když jsem jej vytáhl na nohy a roztěkaně skenoval svůj pokoj. Nakonec jsem pohledem zase utkvěl na své posteli. Respektive pod ní.

„Pod postel, dělej," ukázal jsem na více než klaustrofobickou mezeru mezi podlahou a spodkem postele a začal jej tam násilím strkat.
„A co se děje?" nechápal pořád, zřejmě příliš rozespalý na to, aby mu svitlo.
„Máma," hlesl jsem rychle na osvětlenou a i když jsem si byl vědom, že v normální situaci by to nebyla uspokojivá odpověď, momentálně nebylo potřeba nic dodávat. A ani na to nebyl čas!

Slyše Jisueino poslední zvolání a kroky přibližující se k mému pokoji jsem v panice pod postelí už docela schovaného bruneta dostrčil nohou, hupsnul do postele a pokusil se přes díru pod postelí alespoň částečně přehodit svou peřinu. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než se se srdcem v kalhotách dívat na pomalu se otevírající dveře od mého pokoje.

„Ah? Ty už jsi vzhůru?" podivila se mamka, když si všimla mého pohledu, „myslela bych, že budeš spát až do jedenácti, kdybych tě nepřišla vzbudit."
„Jo, t-to víš... nějak jsem se... probudil, no," v sedě jsem rozhodil rukama a usmál se na ni, zatímco jsem se v duchu snažil uklidnit si nervy, které byly v tu chvíli napnutější než kšandy mého dědečka, když ještě žil. A že ty byly napnuté solidně.

„Tak to jsem sem přišla skoro zbytečně," zasmála se mamka a opřela se o futra. Tak moc jsem doufal, že nebude mít tendenci vzdálit se ode dveří a nedejbože si jít sednout na mou postel. Občas to totiž dělávala, o to častěji, když jsem teď byl doma. Což mi do karet také zrovna nehrálo.

„No každopádně, jdu do práce," oznámila mi, když pochopila, že se jí ode mě jinčí reakce než pokrčení ramen nedostane. „Táta odjel už před nějakou dobou a Jisue by měla taky asi za hodinu odcházet," dodala a ukázala palcem za sebe do chodby.

„Jo, dobře," přikývl jsem a ukázal jí zdvižený palec nahoru, „díky za info."
„Zvládneš to tady?" zeptala se ještě, měříc si mě poněkud mě starostlivým pohledem.
„Mami, nejsem doma sám poprvý," pozvedl jsem obočí a založil jsem si ruce na hrudi.

„Vždyť já vím, já vím," zvedla máma ruce v obranném gestu, „jen jsem se ujišťovala. Ukliď po sobě nádobí, pokud budeš něco vařit a měj zapnutý zvuk na mobilu, ano?"