The Best Friend's Lover [CZ]

„Proč jsi mi neřekl, že máš narozeniny?"

Felix pov.

„Ach jo, já se tak těším na tvojí mámu," radostně si povzdechl Seungmin, když jsme všichni čtyři už vyjížděli výtahem jednoho z milionu seoulských paneláků, od sebe naprosto nerozeznatelných.

Nechápal jsem, jak si může Hyunjin pamatovat, kde bydlí. Já jsem se po vjetí do jedné s centrálních čtvrtí města naprosto ztratil. A to jsem se poslední půl hodiny jízdy opravdu snažil sledovat cestu. Dokonce jsem i přestal vnímat sice nekonečné, ale opravdu zajímavé Seugminovy a Minhovy debaty, jak moc jsem se soustředil. Řeknu vám, zlaté Naju.

„Ona se na tebe taky těší," odpověděl mu s drobným úšklebkem můj milý, jenž si právě upravoval vlasy v zrcadle na jedné stěně kabiny.

„Má mě totiž radši," sdělil mi Seugmin hlasitým šeptem, dávaje si záležet na tom, aby to zaslechla i cizí slečna v rohu výtahu, která nás úspěšně ignorujíc četla nějakou velice tlustou knihu. Že Základy molekulární biologie?

„Pořád má ale nejradši Jeongina," otočil se k nám Hyunjin, vlasy, jež se mu během řízení pravidelně ježily z pirátů silnic, zase hezky uhlazené. „Vsaď se, že už tam bude," dodal.

„O tom nepochybuju," zasmál se Seungmin a bezděčně drkl do ramene mé nervozitou stuhlé maličkosti. Křečovitě jsem se pousmál. Se jménem Jeongin jsem už byl familiární. Vlastně jsem byl familiární už s celou „koho má Hyunjinova máma nejradši" situací. Seungmin o tom nebyl schopen sklapnout celou cestu z Gwangju do Jeonju. Což je asi jedna a čtvrt hodiny.

„Jak se cítíš, Felixi?" získal si mou pozornost tentokrát Minho, který doteď koukal do mobilu. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Evidentně ale celou výtahovou situaci jen mlčky pozoroval. Jeho otázkou se na mě okamžitě upnuly další dva páry oči, oba majitelé svým způsobem zahanbeni, že se raději pošťuchovali, než aby věnovali pozornost strachem až za ušima pokaděným partnerům. Takhle jsem se tedy alespoň identifikoval já, Minho se zdál docela v pohodě.

„No, asi-" začal jsem, ale výtah mě přerušil tichým cvaknutím a otevřením pancéřových dveří. Vidouce, že se jedná o správné patro, jsme všichni čtyři vystoupili do chodby. Výtah se začtenou dívkou vzápětí zmizel z našich dohledů a v nás začaly stoupat emoce; nadšení u Seungmina, u mě nervozita, u Minha zvědavost a u Hyunjina zvláštní napětí, u kterého jsem ale kvůli jeho kamenné tváři nebyl jistý, jestli je pozitivní či negativní.

„Asi jsem trochu nervózní," dokončil jsem skoro zakřiknutě, když se naše skupinka shlukla před jedněmi určitými dveřmi.

„Nemusíš být," pokusil se mě povzbudit Hyunjin a těsně před zmáčknutím zvonku s jeho příjmením mě pokoutně chytil za ruku.

„Á, už jsou tady," ozval se tlumeně z útrob bytu ženský hlas, následován hlasitým klapáním tvrdých pantoflí. S každým úderem podrážky o podlahu se mi nervozitou převracel žaludek. Hyunjinovu ruku jsem pevně stiskl. Nechal se, jakmile však zarachotil zámek a začaly se otevírat dveře, hbitě se mi vysmekl, takže po vykouknutí milého obličeje paní Hwang mi v ruce zůstalo už jen teplé prázdno.

„To je nám ale překvapení," rty paní Hwang se roztáhly do širokého úsměvu.
„Zdravíčko, eomma~" protáhl vesele Seungmin a s mírnou úklonou na pozdrav hned padl své oblíbené tetě do náruče, „moc rád vás vidím!"

„No to já ráda vidím tebe, Seungmine," pevně stiskla milého skoro adoptivního syna a pohledem zabloudila k tomu pravému, který své matce jen lehce zamával. „Jeongin už je vevnitř," dodala ještě, když se doobjímala se Seungminem, který jako na povel zahučel do bytu s voláním jména jejich kamaráda do trojice.