The Best Friend's Lover [CZ]

„Chybíš mi, víš?"

Felix pov.

„In silence... no one answers... but I still hear... your voice," tiše jsem si pobrukoval slova písničky, která mi zněla v uších. Měl jsem nasazená sluchátka, dlaně schované v kapsách kabátu a hlavu sklopenou ke špičkám svých oblíbených, už slušně ochozených konversek.

Bylo kolem půlnoci a já se stále potuloval venku. Mamce jsem zanechal lživou zprávu, že přespávám u jednoho svého spolužáka a pojistiv se, aby moje přespávání nějak více neřešila, jsem ještě napsal své sestře, že za ní celý týden budu dělat všechny domácí práce, když mě bude před rodiči krýt. Okamžitě mi odepsala něco ve smyslu, že se na ni můžu spolehnout a pak hromadu náhodných smajlíků. Obyčejně bych se nad tím pousmál, ale momentálně jsem měl náladu hlouboko pod bodem mrazu. Suše jsem si odfrkl a schoval mobil do zadní kapsy kalhot. S pocitem, že to mám doma v pohodě, jsem se zase začal soustředit na hudbu, jež mi kontinuálně obšťastňovala uši.

Přemýšlel jsem, jestli je Onda už doma. Po tom, co mi řekla to o hledání štěstí, se otočila a začala rychlým krokem mizet pryč. Tiše jsem se díval, jak se ode mě vzdaluje a nenápadně v nepravidelných intervalech stírá dlaněmi své lenochodí tváře. Brečela. Třásla se. A já cítil, jak mi ten hluboký pocit samoty a těžkého zklamání, který z ní vyzařoval, tlumí všechny další emoce. Věděl jsem, že mě má ráda. Vždycky jsem to věděl. Ale byla to jiná láska, než kterou jsem od ní potřeboval.

Pomalu jsem se procházel po sousedství, až jsem došel do čtvrti těch bohatších z nás. Nebe bylo tmavé, měsíc zalezlý za mraky, hvězdy zahalené světelným smogem města. Myslel jsem na Ondina slova; chtěla jsem tě udělat šťastným.

Pokroutil jsem nad tím hlavou. Ona mě nechtěla udělat šťastným. Ona sama sebe chtěla udělat šťastnou. Chtěla, i přes fakt, že jsem zavrženíhodný pokrytec a hrozný člověk, mi být nablízku. Chtěla cítit ten pocit, který jednomu způsobuje šimrání v břiše. A chtěla, abych ho cítil taky, protože pak by byla atmosféra mezi námi dvákrát tak plnější toho šimravého pocitu. Jenže já v její přítomnosti ten pocit nebyl schopen pořádně cítit.

Dřív, když jsem s ní opravdu chodil, jsem se s ní cítil dobře, ale nikdy jsem to pořádně necítil. Ano, tvrdil jsem, že cítil, ale možná jen proto, že jsem jej chtěl cítit? Chtěl jsem cítit, že ji miluju. Romanticky miluju. Avšak až teď, při poslouchání pomalých písniček, bezcílném bloumání a podvědomé náladě podporující poezii, jsem naznal, že ve mně konečně vykvetla květina uvědomění. Zní to divně, uznávám, ale mně to tak opravdu přišlo. Jako by mi tam, uvnitř hrudi, mezi srdcem a bránicí, konečně vykvetlo semínko, které jsem tam zasadil při prvním polibku s ní na maturitním plese její sestry.

Nikdy jsem skutečně nechtěl, aby byla mojí holkou. Nebo ne na nevědomé, emocionální úrovni. Ta láska, kterou jsem po ní sobecky chtěl, byla láska, která mě měla naplnit pocitem, že mi někdo bude vždycky krýt záda, ať se děje, co se děje. Oddanost. Loajalita. Všechna tahle vznešená, otřepaná, ale neuvěřitelně důležitá slova. Tu potřebu ji mít jsem pocítil o to víc, když nade mnou zlomila hůl Jinu. Člověk, který se mnou byl od základky ve všem dobrém i špatném. Kamarádka, na které mi záleželo nejvíc na světě. A obyvatel pokoje, do jehož oken jsem se právě z chodníku na druhé strany silnice díval.

Ve smyčce se můj playlist opět dostal k písničce, kterou jsem si pobrukoval, když jsem se před několika desítkami minut procházel skoro na druhé straně sousedních čtvrtí. Stoje jako solný sloup, prochladnutý a plný výčitek jsem z tmavého místa pod lampou hleděl do okna s nedokonale staženými žaluziemi, přes které pronikalo matné světlo.

„In darkness... it's getting hard... getting hard... to stand," tiše jsem doprovázel klidné ticho ulice svým hlubokým hlasem a hypnotizoval neskrývaně robustní vilu před sebou. Hrdlo jsem měl nepříjemně suché, polykání mi působilo škrabavou bolest. Roztřeseně jsem dýchal a v koutku duše si přál, aby se žaluzie plně roztáhly a Jinu vykoukla z okna. Chtěl jsem s ní mluvit. Chtěl jsem to všechno urovnat a znovu zaplnit hlubokou trhlinu, jež zela za květinou uvědomění. Chyběla mi. Chyběla mi má nejlepší kamarádka.

Hudba na chvilku utichla a jedna ze zadních kapes kalhot mi krátce zavibrovala. Se zrakem stále upřeným na ono okno jsem svůj mobil vytáhl a mimoděk rozklikl upozornění, jež mi přišlo. Plynule jsem k němu sklonil zrak a slabě vydechl. Byla to další zpráva v Directu. Stejně nenápaditá jako osoba, od které přišla.

hyun_jin_h: chybíš mi, víš?

Po přečtení jsem cynicky zvedl jeden koutek úst a klikl do kolonky pro odpověď. Chybím mu? Proč teda nedělá nic pro to, abych mu přestal chybět? Proč dělá mrtvého brouka, který sem tam napíše zprávu, která by to měla všechno rádoby omluvit? Proč se prostě nezvedne a i přes všechno odmítání se nepokusí svoje chyby napravit? Vždyť nemá co ztratit, ne? Stejně jako...

„Já," vydechl jsem nahlas a v tu chvíli jsem zmrzl. My dva jsme úplně stejní. Oba dva jsme srabi, kteří nedokážou nic udělat pro to, aby napravili svoje chyby. Teď jen záleží, který na to doplatí víc.

Moje rty se začaly rozšiřovat do zoufalého úsměvu, až jsem si myslel, že se mi roztrhne pusa. Rozesmál jsem se. Narovinu jsem se pro samé neštěstí rozesmál. Tváře snad už samovolně začaly vlhnout pod pramínky slz a já, vyťukávaje do mobilu krátkou odpověď, jsem se opět podíval do teď poněkud rozmazaného okna.

„Omlouvám se," vyrazil jsem ze sebe mezi nádechy, jak jsem nebyl s to přestat se smát, „I... I m-miss you."

—
A/N
Hyvää yötä ja nukkuu hyvin, minun rakkaani (= Dobrou noc a dobře spěte, mí milovaní)🦄.