The Best Friend's Lover [CZ]

„Co máš v plánu na svoje narozky?"

Hyunjin pov.

S Felixem jsem chodil už něco málo přes měsíc. Protože jsme se ale dali dohromady na konci ledna, tak jinak přesně před Novým čínským rokem a zimním zkouškovým, těch 56 dní našeho vztahu – jak mi ukazovala aplikace v mobilu – jsme spolu komunikovali jen přes instagramové DMs, párkrát si skoro provolali kredit a měli dva face-timy.

Samozřejmě mě mrzelo, že jsme od ledna reálně neviděli, kór, když jsem sám sobě slíbil, že tomu vztahu budu věnovat každou volnou chvíli. Problém byl však v tom, že pokud jsem si chtěl udržet stipendium na příští semestr a začít si v divadelním průmyslu kopat nějakou cestičku k úspěchu, ony volné chvíle rázem zmizely z mého denního rozvrhu. Nebylo dne, kdy bych buď nebyl ve škole nebo s Youngem v zákulisí, přičemž po večerech jsem se učil na zkoušky, které mě po čtyři týdny nemilosrdně zadupávalo do země množstvím znalostí, které jsem celý semestr pouštěl jedním uchem tam, druhým ven. No, teď jsem se je musel všechny zase nadrtit a i když se jednalo o konzervatoř a ne reálnou vysokou, nebylo to vůbec jednoduché.

Proto není divu, že jsem se jednoho krásného březnového dne, kdy jsem složil poslední zkoušku, jako vysmáté želé rozplácl doma na gauči a zapřísahal se, že z něj do začátku příštího – pro mě předposledního – semestru nevstanu. Vpiju se do něj jako inkoust do papíru a nechám svůj mozek odejít na prázdniny. Nebo ještě lépe – k Felixovi do postele, jejíž návštěvu mi přislíbil na tenhle víkend. Alespoň to jsem si vzal z našeho včerejšího dvacetiminutového hovoru, kdy jsem na pokraji zhroucení potřeboval na chvilku vypnout a soustředit svůj mozek na něco jiného než na vývoj kompozice pansori od 17. století do současnosti.

Nad vidinou nadcházejícího víkendu jsem se radostně zaculil. Už jsem se nemohl dočkat, až zase uvidím své pihaté sunshine, až si ho zase přitáhnu do náruče, až mi bude tváří v tvář vyprávět, jak se měl a co dělal. Snad bychom mohli jít i někam ven. Možná na nějaké dobré jídlo?

Růžové představy o čase stráveném s Felixem mi narušilo tiché brnění v kapse mých kalhot. Rukou, kterou jsem měl doteď svěšenou z gauče, jsem do ní šáhl a vytáhnuv mobil se podíval, kdo touží po kontaktu se mnou.
Seungmin.

„Čau," zvedl jsem hovor a čekal, až se z druhé strany ozve příjemný hlas jednoho z mých nejlepších kamarádů.
„Čus, neruším?" ozvalo se ze zařízení pološeptem.
„Ne," hlesl jsem, „jak je? A proč skoro šeptáš?" divil jsem se.
„Protože jsem v knihovně," ozvalo se tiše.
„Zkoušky?" hádal jsem.
„Jo," ušklíbl se, přičemž se z mobilu ozvalo i tiché zašustění, „kámo, nevěřil bys, jak moc jsem zaspal a kolik se toho musim naučit."
„Neřikej," usmál jsem se a z lehu se pozvolna vytáhl do sedu, jednou rukou se prohrabávaje ve vlasech, „mi o tom vyprávěj, ty jo."
Sungmin se krátce zasmál. „Ty už máš všechno za sebou?"
„Jo," pyšně jsem přikývl, i když to nemohl vidět, „dneska jsem udělal poslední."
„To se máš, gratuluju," vyjekl šeptem Seung, pročež se v pozadí ozvala jakási tlumená rána a jeho tiché zaklení.
„Co se stalo?" zajímal jsem se a zvedl se z gauče. Bezděčně jsem zamířil do kuchyně.
„Uh, nic, spadlo mi Skladba, úvod do hudební kompozice," odfrkl si. „Nesnáším tu knihu. A ten předmět ještě víc."
„Tak to hodně štěstí u zkoušky," ušklíbl jsem se a otevřev lednici se díval, čím dobrým bych mohl naplnit svůj prázdný žaludek.
„No, budu ho potřebovat," zastétal tiše Seugmin, načež se z posadí ozvalo vrzání židle. Zžejmě se posadil.

„Mimochodem," pokračoval po chvilkovém odmlčení, kdy si pravděpodobně rovnal všechny knihy na stůl a vnitřně umíral z pohledu na jejich množství, „co máš v plánu na svoje narozky?"
„Na moje narozky?" zopakoval jsem a konečně z lednice vyndal polévku ze včerejška, kterou máma uvařila k večeři. „Nevím, jsou až za dva týdny."
„Tak to je najs, protože jsem přemýšlel- jo, to je vlastně důvod, proč ti volám, haha."
„Dobře," pousmál jsem se nad jeho zbrklostí a rozbalenou polévku dal do mikrovlky.

„Myslel jsem, že bych ten víkend přijel do Soulu," šeptal, takže jsem uši musel doslova napínat, „Víš co, vzal bych s sebou i Minha, aby se seznámil s Jeonginem, a mohli bychom se jít najíst všichni najíst do Seoul Chicken a oslavit to?" představoval mi svůj návrh a já ho začínal s každým dalším slovem kvitovat víc a víc. „A protože bychom tu byly na celej víkend," pokračoval, „strávili bychom spolu třeba pátek nebo sobotu a já bych zabil dvě mouchy jednou ranou, protože bych se alespoň zase stavil doma, jak mi máma kladla na srdce, když jsem tam byl na Novej rok. A Minho by spal u mě, takže by ti nikdo nelezl do osobního prostoru, neboj," tiše se zasmál a odmlče se mi dal prostor na jeho monolog reagovat.

 „Jo, to zní dobře!" zvolal jsem entuziasticky. „Bych pro vás mohl i zajet, abyste se nemuseli trmácet vlakem."
„Joo, to by bylo faajn," protáhl, „ale to ještě domluvíme pak, máme čas."
„Jasný, jasný," přitakal jsem a vzápětí chytil druhý dech s novou myšlenkou, která mě udeřila asi stejně náhle jako blesk do hromosvodu: „Mohl by se přidat i Felix?"

Seungmin už samozřejmě nějaký ten pátek věděl, že s Felixem chodím. Vlastně to věděli všichni moji nejbližší kamarádi. Těm třem pakům jsem to řekl, když jsme sdíleli poslední hroutivou mozkovou buňku v polovině zkouškového a Jeongin pronesl něco ve smyslu: „Tak už někdo řekněte, že se vám v životě jinak děje něco pěknýho." Zbytek hovoru se už pak netočil kolem ničeho jiného.
Soojin jsem to napsal. Měl jsem totiž pocit, že na tom má svůj podíl, když mě tehdy donutila zajet do Naju a prožít to jedno z nejtrapnějších setkání, které jsem kdy zažil. Odpověděla mi na to klávesnicovým srdíčkem a milou zprávou o tom, že mého milého ráda pozná, až se objeví s Soulu. A s Youngheumem... s tím to bylo jednoduché. Tam stačil jen jeden pohled v reakci na poznámku o mém krku den po tom, co jsme se s Felixem dali dohromady, a měl jasno.

„Jo, asi proč ne. Jsou to přece jenom tvoje narozeniny. A tvůj kluk," slyšitelně se ušklíbnul. „Myslím, že s tím nikdo nebude mít problém," dodal.
„Fajn," usmál jsem se a vyndal ohrátou polévku z mikrovlnky, „tak se ho zeptám a dám ti vědět. O víkendu za ním jedu, takže..." pokrčil jsem rameny a nechal větu nedokončenou. Horká miska s polévkou zatím bezpečně přistála na jídelním stole, čistá lžíce z šuplíku zaplula pod hladinu.

„Takže jedeš do Naju," skoro zvolal, ale vzápětí si uvědoměle povzdechl, „takže jako vždycky?"
„Když budete tak hodní," zazubil jsem se a posadiv se ke stolu horkou polévku zamíchal.
„No jo... řeknu Minhovi, aby o víkendu vařil pro tři."
„Děkuju~," usmál jsem se a prohodiv se svým kamarádem ještě pár dalších slov, pročež hovor ukončil.

Do krku mi pak konečně stekla teplá polévka, která mě naplněním žaludku měla přivést na vrchol štěstí, kterého jsem dneska mohl dosáhnout. Ještě by to chtělo přeslechnout máminy večerní komentáře na můj ledabylý make-up a budu usínat jako nejšťastnější tvor na světě.

—
A/N
Jak se dneska máte?✨