The Best Friend's Lover [CZ]

„Piju teplej džus a hřeju se."

Felix pov.

Nevím, jestli takhle funguje život po smrti, ale měl jsem pocit, jakože se problouzím. Kyslík mi klidně proudil do plic, obě dlaně jsem jemně stiskl do pěstí a otupěle jsem otevřel oči.

Nade mnou se vyjímal šedý strop, křižovaný dvěma hadičkami - jednou průhlednou, jednou červenou. Na hrudi jsem cítil bolestný tlak, z beder se ozvala ostrá bolest. Znovu jsem se aktivně nadechl, ale tentokrát můj dech zněl mnohem hlasitěji, než předtím. S údivem jsem si všiml, že mám na nose a ústech dýchací masku, stejně tak, jako že ležím na měkkém lůžku. Že bych nebyl mrtvý?

Rozhodl jsem se trochu porozhlédnout. Dlaněmi jsem se zapřel o lůžko a s námahou a zvedaje hlavu z polštáře jsem se s námahou dostal do sebu. Okamžitě jsem zřel své nohy těsně zabalené v tlusté dece, kanylu vedoucí ze hřbetu mé jedné ruky a že mám ukazováček skříplý v jakémsi náprstku, z nějž vede další černý drát k přístroji se svítícími číslicemi, momentálně se z šedesátky zvedající k sedmdesátce. Musel jsem být v nemocnici.

„Felixi?" známý, avšak velmi neočekávaný hlas mě přinutil otočit hlavou doprava. Pohledem jsem spočinul na kudrnatém klukovi, zabaleném v několika dekách a s kouřícím se hrnkem v rukách. Spojil se mnou unavený, přesto až nadšený pohled a vyhrkl: „Vydrž. Dojdu pro sestřičkou a řeknu jí, že jsi vzhůru." Vzápětí vstal, deky si pořádně ovinul kolem těla a vydal se ke dveřím naproti.

„Nechoď," vyhrkl jsem, ale bylo to tak tiché zvolání, že jsem pochyboval, že mě vůbec slyšel. Navzdory tomu tedy zmizel z nemocničního pokoje. Za pár vteřin se ale vrátil i se slíbenou sestřičkou, která ke mě hned přiskočila a mile se na mě usmála.

„Tak už jsme vzhůru, to je úleva," pronesla skoro jako by mluvila na malé dítě, ale asi mě jen nechtěla vystrašit, nebo nevím. Hned na to začala kontrolovat přístroje a s komentářem „zkusíme, jak se nám bude dýchat bez masky" můj nos a pusu od ní osvobodila.
„Jak se cítíme?" pokračovala, ovšem ne nijak zhurta. Já ale zatím byl příliš mimo na to, abych ji odpovídal. Proto se otočila na kluka znovu sedícího v rohu místnosti.

„Jak dlouho je vzhůru?" zeptala se ho.
„Asi tak... dvě minuty," pokrčil rameny kudrnáč a spojil se mnou pohled. Poprvé v životě jsem ho viděl tvářit se ustaraně.
„Ach tak," pronesla zase sestra a upravila mi deku přes spodní polovinu těla, „tak to na něj nebudeme tlačit," dodala a povzbudivě se na mě usmála. Já jsem stále mlčel, trochu vykolejen z toho, že se o mě někdo takhle stará. Možná jsem vážně umřel. Ale co by tu pak dělal on?

„Dáš na něj ještě na chvíli pozor, prosím? Dojdu pro pana doktora," obrátila se sestřička zase k němu, načež on souhlasně přikývl. „Donesu ti ještě džus," mrkla na něj a urychleně opustila místnost.

Pořád ještě zmateně a trochu malátně jsem se díval na svého spolužáka. Onse na mě také díval, mlčky.
„Co tu..." z hrdla se mi vyhrnul hlas, který jsem skoro npoznával. Zněl jsem jako starý dědek. Musel jsem si mírně odkašlat, než jsem se na něj pokusil promluvit znovu: „Co tu děláš?" 

„Piju teplej džus a hřeju se," odpověděl mi neutrálně, z jeho očí však ten starostlivý kukuč nezmizel, „jak se cítíš?"
„No... živě," utrousil jsem, ale dostatečně nahlas, aby mě slyšel, „trochu mě škrábe v krku."
„Ach tak," pokýval hlavou viditelně se kousl do tváře, „aby se z toho nevyklubala nějaká nemoc."
„Co na tom sejde," pronesl jsem a prostřel si oči. 

Na hrudi jsou pořád měl ten tíživý pocit. Snažil jsem se ho však ignorovat a raději pokračoval ve vykládání nesmyslů: „třeba mě to nakonec skolí a bude to win-win-"
„Přestaň," přerušil mě rázně a vyloženě mi pohledem propálil obličej skrz na skrz, „tohle už kurva nikdy neříkej. Nelezl jsem do tý ledový vody pro tebe jen tak. Doprdele," očividně ztratil nervy, jak to k jeho osobnosti sedělo, a odvrátil se ode mě.