It's better if you don't know me | Snarry

6. Dopis

Přešlo dalších sedmnáct dní. Každé ráno a každý večer Severusovi na papíře přibyla další slova, a i když to znělo zvláštně, profesor lektvarů už si na to začal zvykat. 

Byla sobota a Severus Snape, aniž by si to uvědomil, vstoupil do Velké síně s velice (velice!) nepatrným úsměvem na rtech. Ale i ten dokázal udělat rozruch. Profesor lektvarů se přece nikdy neusmívá!

Dnes se mi o tobě v noci zdálo. Neboj, není to nic zvrhlého, prostě jsi mě navštívil a zeptal ses, jestli se nepůjdeme projít. Bylo by úžasné, kdyby to nebyl jen sen, ale realita...

Ale stačily pouhé dvě věty, které celou dobrou náladu rozbily na popel.

"Copak se tak usmíváš, Severusi? Že by se konečně objevila nějaká žena nebo muž, který by rozehřál tvé srdce?" ozval se ředitel školy.

Kdyby Severus neměl tak dobře zvládnuté své emoce a reflexy, tak by mu z ruky vypadl rohlík, který si právě mazal máslem. Takhle zvládl rohlík položit na talíř před sebou a nasadil tvrdý výraz, kterým se podíval na Albuse.

Chtěl odseknout něco, co by nedalo prostor pro další otázky, ale nakonec vyslovil pouze: "Mé soukromí je moje osobní věc."

A odešel od nedojezeného jídla uprostřed snídaně.