It's better if you don't know me | Snarry

Polibek

Hnusné. Hnusné... Hnusné? Hnusné!

Harry nechápal. Ani po dvou týdnech snášení rozčilených pohledů nejen na sebe, ale i Hermionu, mu konečně došlo, že se musí přestat chovat tak opatrně a zkusit něco nového.

Merlinužel, protože všichni víme, že Harry není Hermiona, dalším krokem bylo naprosto impulzivní nařčení. A ještě k tomu v profesorově kabinetu, kde byly před dvěma týdny Harryho dopisy nazvaný hnusnými.

A tak se tomu stalo. Přesně v sedm hodin večer.

Harry zaklepal na dveře kabinetu, a aniž by čekal na pozvání, vešel dovnitř. Vše vypadalo pořád stejně, jako když tu byl naposled. Až na papíry na stole, kde přibylo pár kupek testů.

„Nic hnusného jsem nenapsal!" Improvizoval, totálně netušil, co říkat, ale to nevadilo, jelikož hlavní myšlenka přetrvávala: Ubránit se a vše vysvětlit, i kdyby to nechtěl slyšet.

„Pottere, jsem si jistý, že jsme neměli domluvenou žádnou konzultaci," odpovídal Severus hlasem, co neznačil naprosto žádnou emoci. Nemohl si to teď dovolit. V místnosti plné lidí ano, tam se nemohlo nic pokazit, ale zde, kde byli sami? Nikdy.

Bez jakéhokoliv povolení si sedl na židli před svého učitele a naprosto bez zábran se Snapeovi koukal přímo do očí. Do těch krásných hlubokých hnědých očí, které momentálně neukazovaly jedinou emoci.

„Psal jsem všechno naprosto upřímně," ignoroval Severusova slova a pokračoval, „a jestli si myslíte, že něco upřímné nebylo, řekněte to teď. Protože jestli to neuděláte v tuto chvíli, jsem si jist, že už nikdy neseberu tolik odvahy na to sem přijít a nařknout vás z něčeho."

Starší z můžu v místnosti si stoupl za svůj stůl a Harrymu oční kontakt opětoval. „Pottere, okamžitě vypadněte nebo to nahlásím řediteli."

Co jsem to právě řekl za blbost? Kdybych něco takového udělal, Brumbál by jistojistě vyhodil mě, namísto Zlatého chlapce!

Profesorova slova jaksi nezafungovala. I když byl Harry občas dost spontánní, nebyl hloupý (někdy).

A než se Severus Snape stihl připravit na budoucí události, Harry Potter se nahnul přes stůl a svého učitele políbil.

No, někdy byl chlapec hloupý i spontánní. Teď mohl pouze doufat, že ho jeho štěstí (kterého měl opravdu hodně) pro jednou neopustí.