Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

7. ᚡᛖᛉᛖᚾ 681

,,Tudy, pane Pottere."

Harry měl chuť bystrozorovi něco nepěkného odseknout. Nejen, že už spoustu let nebyl panem Potterem, ale také byla jeho pobídka naprosto zbytečná. Azkaban byla jediná budova na tomhle Bohem zapomenutém ostrově a dovnitř ní vedly jedny jediné dveře, k nimž ho pobídl právě jeden ze tří bystrozorů, kteří ho dnešní den doprovázeli. Zaskřípal zuby, věděl, že by nebylo vhodné si je rozhádat, byť měl nyní vztek na samotné Ministerstvo kouzel, za to, že mu neprávem zavřeli jeho manžela. Jeho kdysi slavné jméno už nyní nemělo zdaleka takovou váhu jako kdysi, Harry se pomalu stával zapomenutým hrdinou, což mu naprosto vyhovovalo. Kdyby ale mohl zařídit Severusovi omilostnění, zkrátka jen proto, že byl ten slavný Potter... Musel se ušklíbnout. Naprosto zřetelně slyšel posměšná slova svého tehdejšího nenáviděného profesora lektvarů, jak jej neustále v hodinách popichoval, že jeho jméno a sláva zdaleka není všechno. Nu, nemýlil se.

Zamžoural proti dešti, jenž jej vytrvale bičoval do tváře, a vytáhl si límec kabátu. Jeden z bystrozorů už v Londýně poslal svého Patrona, což byla věc, již zavedl Kingsley při svém nástupu na ministerské křeslo; každý, kdo nastoupil na výcvik bystrozora, musel umět vyčarovat Patrona a naučit se posílat po něm vzkazy, protože to zkrátka byl nejrychlejší způsob komunikace na dálku. Harry z toho tolik nadšený nebyl, vždycky tuto schopnost bral jako privilegium Fénixova řádu, něco, co uměla skutečně jen malá hrstka lidí, lidí věrných Brumbálovi. Asi to byla malichernost, ale zkrátka mu to vadilo. Patronovo zaklínadlo bylo sice jedno z nejobtížnějších kouzel, dalo se ale s trochou tréninku naučit. Problém byl, když měl někdo nedostatečně silnou vzpomínku. Zatímco Harry prošel dovnitř a skryl se před deštěm, přemýšlel o tom, jestli už se někdy stalo, že nějaký kouzelník nastoupil k bystrozorům, ostatní zkoušky zvládl na výbornou a jediné Patronovo zaklínadlo prostě nedokázal vyčarovat ne z neschopnosti, ale z důvodu absence silných vzpomínek.

,,Zdravíčko, Berkley, tady pan Potter si přeje navštívit vězně s číslem ᚻ ᛉ 681," oznámil znuděnému muži, jenž seděl za stolem a ledabyle si listoval Denním Věštcem, vousatý bystrozor s ledovýma očima.

,,Povolení?" protáhl huhňavě Berkley a jen natáhl ruku, aniž by vzhlédl. To je tedy ostraha, pomyslel si Harry s úšklebkem. Kdyby mu utekli vězni, ani by si toho nevšiml. Když mu bystrozor podal kus pergamenu s podpisem Pastorka, Berkley provedl pár jednoduchých kouzel, aby zjistil, zda se nejedná o padělek, a teprve poté pokynul rukou ke schodišti. ,,Vězeň ᚻ ᛉ 681 se nachází ve třetím patře na konci chodby. Vy, Pottere, si zde nechejte hůlku."

,,Fajn," zavrčel Harry, dal mu svou hůlku a to pak s bystrozory zamířili nahoru. Okamžitě jej pohltil chlad, jenž jej objal do svého mrazivého objetí. Pomalu se mu prokousával až do duše, rovnou k srdci, a Harry vnímal, jak na něj atmosféra tohoto vězení tíživě dopadá, jako mohutný balvan. S každým dalším schodem cítil podivnou sklíčenost a přicházející letargii. Když se ho zmocnila lhostejná otupělost, náhle nevěděl, proč by vlastně měl pokračovat dál, nebo proč by se měl někam vracet, jaký to mělo smysl, když všechno bylo už beznadějné? V tom se mu ale o tvář otřel lehounký vánek, jak kolem něj prolétla stříbrná záře. Patron v podobě červenky mu zakroužil kolem hlavy a Harryho polilo teplo, jež mu vlilo do žil novou energii a naději. Překvapeně se ohlédl na muže, který kráčel za ním a uzavíral jejich malou skupinku. Byl mladý, s pískově žlutými vlasy a vřelýma hnědýma očima.

,,Děkuji," uslyšel sám sebe říkat Harry, pomalým, vzdáleným hlasem, jenž dosud ještě příliš nepoznával. Červenčina přítomnost na něj ale měla pozitivní vliv a on se začal probírat ze své otupělosti. ,,No, asi jste nám zachránil krk."