Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

27. Spolu to zvládneme

Alex se plížil spoře osvětlenými bradavickými chodbami a doufal, že cestou nepotká žádného profesora. Ples totiž už skončil a studenti už měli dávno být ve svých postelích. Alex byl docela vděčný za to, že se rozhodli opustit učebnu teprve teď, poněvadž jednak pro sebe měli víc času a druhak byla minimální šance, že by ještě potkal Serafinu. Bylo mu jasné, že pokud ji uvidí u snídaně, - poněvadž havraspárská dívka odjížděla na vánoční prázdniny domů - pěkně si ho podá za to, že ji opustil uprostřed večera, neřekl jí, kam mizí, a ani se nevrátil, aby jí to všechno nějak vysvětlil. Oddechl si, že takhle alespoň získá trochu času, aby si v hlavě všechno srovnal a připravil si, co Serafině vlastně řekne. Nechtěl jí lhát, ale zároveň nebyl připravený říct ji pravdu. Měl ji rád, nechtěl jí ublížit - ale na to měl myslet dřív, než políbil Eileen, než dovolil, aby jedna věc vedla k druhé. Jeho beznadějná touha jej naprosto zaslepila a Alex byl pohlcen okamžikem, neschopný pohlédnout do budoucnosti a uvědomit si, jaké následky tohle bude mít.

„Eileen?" zašeptal tlumeně a podíval se vedle sebe, ačkoliv tmavovlásku pod Scorpiusovým neviditelným pláštěm neměl šanci zahlédnout. Bylo to divné, kráčet sám chodbou, ale zároveň vědět, že vlastně úplně tak sám nejde - a když se nad tím trochu hlouběji zamyslel, vlastně mu z toho docela přejížděl mráz po zádech.

„Jsem tady," odpověděla mu vzápětí a on si oddechl. Do zmijozelské kolejní místnosti to bylo už jen kousek a k jejich úlevě na nikoho nenarazili, dokonce ani na žádného ducha nebo strašidlo Protivu. Ten byl s největší pravděpodobností někde zašitý a chystal si pro svého oblíbence Filche vánoční dárek, na který dlouho nezapomene.

„Cílevědomost," řekl Alex heslo, jež je mělo vpustit dovnitř, a vzápětí se ve zdi objevil vchod, jímž prolezli dovnitř. „No, tohle jsme zvládli, že?"

„Zvládli? S kým to mluvíš, Alexi?" přerušil jej vzápětí známý hlas. Většinu času jste v něm mohli zaslechnout pobavení, radost, vřelost a veselí - teď však působil poněkud chladně, vážně a skoro až odtažitě. Alexova tvář nabrala ještě světlejšího odstínu, pokud to tedy ještě bylo možné.

„Sco-Scorpiusi? Co tady děláš?" zeptal se překvapeně, když se Malfoy zvedl z tmavého křesla a zadíval se na svého nejlepšího přítele. „A já s nikým nemluvím, to jsem jen -"

„Nechte toho, oba dva. Já vím, že to jsi ty, Eileen, sundej si ten plášť," vyzval dívku poněkud otráveně Scorpius a Eileen si zahanbeně sundala kápi z hlavy. Scorpiusovi se naskytl tak trochu bizarní pohled, poněvadž se ve vzduchu vznášela pouze Eileenina hlava a její ramena. Někdy jindy by možná Malfoye tento výjev pobavil, nyní však nikoliv. Situace byla vážná - a to nemluvil pouze o tom, co se stalo mezi jeho dvěma nejlepšími přáteli. „No tak to je fakt výborný."

„Scorpiusi, můžeme to vysvětlit -" nadechl se Alex a teprve až když ta slova vyřkl, uvědomil si, jak hloupě a zbytečně zní. Scorpius nebyl hloupý; zaprvé věděl o Alexově lásce k Eileen a zadruhé, proč by Ela měla potřebu skrývat se sama pod neviditelným pláštěm? A navíc, když oba dva zmizeli uprostřed večera, jenž měli trávit se svými partnery, a už se vůbec nevrátili...

Malfoy zvedl ruce, aby ho zarazil. „Ne, myslím, že není třeba cokoliv vysvětlovat. A já nejsem ten, který by si nějaké vysvětlení zasloužil," dodal a probodl je přísným pohledem. Oba dva uhnuli očima a utvrdili tak Scorpiuse v přesvědčení, že se skutečně něco stalo. Teď už o tom nebylo pochyb. „Vy jste fakt idioti, víte to? Ne, já tohle řešit nebudu, to si musíte vyřešit vy mezi sebou a svými partnery. Řeknu vám k tomu ale jedno: pěkně jste to posrali. Váš problém," řekl zcela vážně a pak si založil ruce na hrudi. „Ale teď máme k řešení něco důležitějšího."