Temným kamenným tunelem se rozlehl hlasitý výkřik. Eileen se s obtížemi vyškrábala na nohy, snažila se neječet, nepanikařit a nezabředávat do hlubin kostí mrtvých živočichů. Srdce jí bušilo tak hlasitě a rychle, jako by jej čekaly poslední okamžiky. Dívka splašeně dýchala a pozadu spěšně ustupovala ke stěně, jako zhypnotizovaná upírala oči na to, co kdysi tvořilo tělíčko nějakého zvířete, a pokoušela se uklidnit. Jakmile pod prsty, jež měla ještě pokryté slizem, nahmatala tvrdou, ledovou stěnu, vypustila z plic úlevný výdech. Potom se znovu roztřeseně nadechla, na chvíli zavřela oči a opřela se temenem hlavy o kamennou zeď.
Musela si vzpomenout, co přesně se stalo, a jak se ocitla tam, kde je nyní.
Jenže problém byl, že si skoro nic nepamatovala. Zmítal jí zmatek. Kde to vůbec je? Jak se sem mohla dostat? Byla zde zima, vlhko a mrtvolné ticho, které jí příliš nepomáhalo k tomu, aby se uklidnila. Jenže Eileen věděla, že ve stresu nic nevyřeší. Potřebovala se uklidnit, a hlavně, najít cestu zpátky.
,,Dobře. Nic se neděje. Všechno je v pohodě. Jsi sice Merlin ví kde, navíc úplně sama, obklopená malými mrtvolkami... ale ty ti přece neublíží, že jo? Že jo..." Mimovolně jí naskočila husí kůže, ze strachu, z chladu, možná z obojího. Dech se pomalu zklidňoval, bušící srdce ne. Eileen křehly prsty, nohy se jí chvěly. No tak, přemlouvala se v duchu. Musíš být statečná. Jako tátové.
Myšlenka na ně působila jako hřejivé objetí, jako přítomnost Patrona, jako zpěv Fénixe. Eileen pomalu otevřela oči, pečlivě se snažila vyhnout pohledem na několik let staré kosti a zahleděla se nahoru. Nad ní se rozprostírala pravděpodobně dlouhá, temná roura, která byla pokrytá slizem. ,,Takže jsem se sem dostala tudy," přemítala Eileen nahlas, její hlas se dunivě nesl černým tunelem. Potřebovala alespoň něčím přehlušit to nesnesitelné ticho, a když už tu neměla žádného společníka, který by jí poskytl komfort, musela se o to postarat sama. Aby se nezbláznila. ,,Ačkoliv... není samomluva první známkou šílenství? Jenže šílenství nemá daleko ke genialitě. Co to plácáš? Soustřeď se," napomenula se. Tou rourou se zpátky nahoru nevyškrabe. Neměla tušení, jak je dlouhá, svůj pád sem si nepamatovala. Pamatovala si, že byla... že byla v umývárně... před ní se znenadání objevila černá díra, jí podklouzla noha a... a pak se probudila tady, s obličejem zabořeným do hromádky kostiček, vyděšená na smrt. Ne, tudy cesta zpátky nepovede.
Zašmátrala rukou v kapse kalhot a s úlevou vydechla, když nahmatala hůlku a vzápětí se ujistila, že se při pádu nezlomila. To byl hotový zázrak. Neměla tušení, co by si tady v neznámu počala bez hůlky. ,,Lumos," pronesla zvučně a konec hůlky se okamžitě rozzářil stříbřitě namodralým světlem. Jako by se rozžehlo světlo i uvnitř Eileeniny hrudi. Cítila se o trochu lépe.
Nacházel se tu další tunel, který vedl vpřed. Eileen vykročila, její kroky čvachtaly v mokru, zvuky se odrážely od oslizlých stěn, světlo z její hůlky na ně vrhalo její stín. Zanedlouho ji překvapil otvor mezi kameny. Byla nevysoká a hubená, nedělalo jí problém se jím protáhnout. Jakmile se s heknutím postavila za mohutnými kameny znovu na nohy, zarazila se, když jí zrak padl na seschlou, nažloutlou a obrovskou hadí kůži. Tvor, který ji svlékl, musel být přinejmenším dvacet stop dlouhý.
A Eileen rázem došlo, kde je.
Musela být hluboko pod školou. Na místě, kde se kdysi skrýval nebezpečný tvor, jehož její táta ve dvanácti letech zabil. Na místě, které bylo tolik let legendou, povídačkou, která se vyprávěla malým dětem. Legendou o Zmijozelově dědici a tvorovi, jenž jej poslouchal na slovo. Tohle byla baziliščí kůže.
Eileen se nacházela v Tajemné komnatě.
•••
Harry a Draco mezitím pokračovali ve svém pátrání. Už několik hodin. Kdykoliv Harrymu padl pohled na štítek, jenž byl umístěn pod každou koulí, žaludek se mu sevřel, dech se skřípl v krku a svět se na chvíli zastavil, dokud nepřečetl uvedené jméno a neuvědomil si, že Eileen to není. To se pokaždé dostavila úleva, ovšem pouze do té doby, dokud se Harry nepřesunul k další věštbě.
ČTEŠ
Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³
FanficIII. díl Samota je její matkou, podlost jejím otcem. Je jako hurikán v lidské podobě. Byla vychována v nenávisti a kruté nespravedlnosti světa, do nějž se narodila. Zakořeněná pomsta jí byla společníkem po dlouhá léta. A přesto není špatný člověk. V...
