Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

37. Pravou nohou do nového roku

Za okny panovala hustá vánice, nečas, že by ani psa nevyhnal. Přesto se tam venku nalezlo pár existencí, kteří v počasí buď viděli romantiku, nebo se mířili zahřát do hospody, kde by si mohli dát skleničku něčeho dobrého, nebo stejně jako Harry a Teddy byli donuceni vylézt z teplých domovů kvůli práci.

Teddy Lupin měl jednatřicátého prosince hlídku v Prasinkách. Zanedlouho jej měla vystřídat druhá skupina, a on, nabalený ve svetrech od babičky Weasleyové, s mrzimorskou šálou uvázanou kolem krku a teplou čepicí naraženou na křiklavě modrých vlasech, netrpělivě odpočítával minuty, kdy jeho služba skončí a on se půjde zahřát do tepla. Svou práci bystrozora miloval, ale hlídky uprostřed zimy by milerád vynechal. Ale patřilo to k jeho práci, a na druhou stranu, utěšoval se, zatímco procházel Prasinkami, doufaje, že se mu podaří se alespoň trochu zahřát, práce v terénu – i když v zimě – byla pořád lepší než sedět v kanceláři a dělat nudné papírování. Teddy byl živel po matce a bohužel zdědil i její nepořádnost, jak mu s oblibou říkával Pošuk Moody, když se čas od času objevil v Lupinově kanceláři a spatřil svinčík na jeho stole. Teddy neměl nepořádek jen na stole, ale i v bystrozorských spisech, složkách, dokumentech a hlavně v zásuvkách, a všichni jeho kolegové i nadřízení se divili, jak se v tom dokáže vyznat. Vyznal. Vždycky rychle našel požadovanou věc, jež byla zrovna potřeba, a tak všichni pokaždé jen zavrtěli hlavou a rozhodli se to nekomentovat.

Ručička hodin se pomalu blížila k šesté hodině večerní a Teddy ze sebe asi po sto padesáté za den poněkud zbytečně smetl sníh. Věděl, že do deseti minut bude opět vypadat jako živý sněhulák. Kývl na svou kolegyni bystrozorku, kolem níž prošel, a ona mu věnovala křečovitý úsměv. I ona byla zmrzlá na kost a těšila se, až se vrátí domů.

Po pěšince vedoucí do bradavického hradu právě přicházela postava nevysokého štíhlého muže, jenž se choulil do tmavého kabátu a mhouřil oči proti padajícímu sněhu. Teddy v něm zanedlouho poznal Harryho, s nímž se měl právě dnes v podvečer sejít u Prasečí hlavy. Když kolem sebe prošli, kývli na sebe, a Lupin se za svým kmotrem trochu závistivě ohlédl. Rozepl si bundu a prsty zašmátral ve vnitřní kapse, aby se ujistil, že mu pečlivě popsané pergameny nikam nezmizely. Informace na nich jim měly usnadnit vloupání do Azkabanu a záchranu jednoho vězně. Teddy se zašklebil a vzhlédl na temnou, zamračenou oblohu, zatímco přemýšlel, co by na to asi řekli jeho rodiče. Nikdy je nepoznal, a tak se mohl jen domýšlet, jak by na to reagovali. Pravděpodobně by dostal kázání o tom, jak riskuje svou kariéru, jak může přijít o milovanou práci, ale zároveň měl tušení, že by oba jeho rodiče vnitřně souhlasili s Harryho jednáním. Severus seděl v Azkabanu neprávem, byl nevinný. Nedostal ani šanci na soudní proces, kde by mohl díky veritaséru dokázat svou nevinnu. Ale Teddy měl tušení, že ani tak by jej Starostolec neomilostnil. Koneckonců, pokud jej opravdu chtěli odsoudit, mohli by tvrdit, že je Snape lektvarový mistr – což byla koneckonců veřejně známá věc – a že mohl jiným lektvarem účinky veritaséra potlačit, a tak dále. Něco by si přece našli, o tom byl Teddy přesvědčený. Byl svědkem už několika soudních procesů, a i s Kingsleym Pastorkem jako ministrem kouzel v nové éře mnohdy něco jako spravedlnost zkrátka neexistovalo. Kouzelnický svět měl strach z nové hrozby a Severus byl nevinná oběť, kterou mohli využít ve svůj prospěch. A jak říkají mudlové, tonoucí se stébla chytá. Ministerstvo kouzel by udělalo všechno pro to, jen aby se kouzelnický lid nebál a nezačal se bouřit. A aby to vypadalo, že něco dělají, že mají situaci pod kontrolou, potřebovali oběti. Na vině či nevině jim až tak nezáleželo.

Teddy se tak zahloubal do svých myšlenek, že úplně zapomněl, že už má padla. Teprve když mu druhá bystrozorka zaťukala na rameno a on uviděl přicházet další dva bystrozory, kteří je měli vystřídat, uvědomil si, že hodiny už odbily šestou.