Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

60. Ptáček v kleci

Lidská zbabělost má v našich životech větší váhu, než jí přikládáme, dokáže nás omezovat, ničit a ubližovat nám víc, než jsme ochotni připustit. Kolik činů, brutalit a vůdců bychom dokázali zastavit, kdybychom v sobě našli potřebnou odvahu a vystoupili z davu jako první. Často bylo právě to na tom to nejtěžší - udělat ten první krok, stát se první statečnou vlaštovkou, rozkročit se, zapřít se a dokázat světu, že se nebojíme. A pak se k první vlaštovce začali přidávat další a další, kteří poznali, že to má smysl. Že je nutné najít v sobě alespoň kapku odvahy, ať už se situace jeví beznadějněji.

Eileen si o sobě nikdy nemyslela, že je statečná. Pokud to šlo, konfrontaci a boji se vyhýbala. Netoužila po tom stát v čele armády a vést ji v boji proti nepříteli, vůdcovství rozhodně nebyla věc, ke které by jako většina zmijozelů tíhla. Její ambice se nacházely jinde. Proto bylo až ironické, že nyní musela stát v čele odboje, jenž byl prakticky neexistující a zoufale malý. Aktivně v něm totiž působila jen ona sama - jen ona byla nyní vydána napospas Bezejmenné, proti které tajně brojila. Na takovém místě nikdy nechtěla stát. A když už se jí osud tak krutě vysmíval, ocenila by, kdyby mohla mít aspoň po svém boku někoho, kdo by jí dodal potřebnou sílu, koho by mohla chytit za ruku, aby se necítila tak beznadějně sama. Vědomí, že se Bezejmenné bude muset postavit sama, se jí nelíbilo. Kdyby to šlo, kdyby to nebylo na ní... utekla by. Nebyla jako Harry, nebyla jako Severus, kteří by se jí postavili se vztyčenou hlavou a s tím směšným nebelvírským odhodláním. Život je naučil, donutil je k tomu, aby byli odvážní. Eileen si přála, aby měla alespoň z poloviny tolik odvahy, kolik jí měli oni. Neměla tušení, že i oni se v takových situacích báli a toužili zmizet. Strach jim v tomto ale pomáhal - přikoval je na místě a držel je, dokud se nedostavila odvaha. K tomu strach sloužil - volal po odvaze. Kráčel s ní ruku v ruce. Eileen doufala, že až dojde ke střetu s Bezejmennou, odvaha zvítězí nad jejím strachem.

Stála před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Nemohla se ubránit znechucení. Kdykoliv se na sebe podívala, viděla Bezejmennou. Byť ji v její pravé podobě viděla jen jednou, věděla, že už se té vzpomínky nikdy nezbaví. Přejel jí z toho mráz po zádech. Ostříhání vlasů nepomohlo. Viděla ji, jako kdyby tam stála místo zrcadla a šklebila se na ni. Vítězoslavně se jí vysmívala. Eileen zatoužila zrcadlo rozbít, ale místo toho jen odvrátila pohled a došla ke komodě, z jejíhož šuplíku vytáhla hedvábné černé rukavice, jež zdobilo stříbrné vyšívání. Eileen je nosila od prvního dne, kdy ji Bezejmenná dovedla do její komnaty. Hned časně ráno vstala, dopřála si dlouhou horkou koupel a drhla ze sebe špínu a pocity viny a znechucení snad hodinu. Když potom ve skříni našla hromadu čistého oblečení, málem se rozplakala. Jak vzácné jí náhle připadaly tyto maličkosti, o něž byla v cele ochuzena.

Posadila se na postel, utáhla si šněrování tmavě zelené halenky a pak si nazula pevné šněrovací boty. Jednou rukou se zapřela o matraci a toužebně se zahleděla ven, na rozlehlé stříbrné jezero, za nímž se táhl les, za kterým vyčnívaly špičaté vrcholky majestátních skal. Aniž by to tušila, v jedné skalní jeskyni se před lety ukrývali oba dva její otcové, když jen těsně utekli Voldemortovi. Co by jen dala za to, kdyby se mohla projít po pozemcích a zdejší krajině kolem Zmijozelova sídla. Chyběla jí příroda. Bezejmenná ji ale odmítla pustit, jediné, co bylo Eileen dopřáno, byly pravidelné cesty do hodovní síně. Společná jídla jako by se stávala jejich neplánovaným rituálem. Eileen mohla jen zasněně vyhlížet z okna a kochat se okolím z dostatečné vzdálenosti. Byla ptáček lapený ve zlaté kleci. Když se ti podaří jej jednou chytit, znovu jej na svobodu už nepustíš.

Oči jí znovu doputovaly k zrcadlu. Bylo to zvláštní, nemohla se na sebe ani podívat, ale zároveň k zrcadlu paradoxně tíhla, něco ji k tomu přitahovalo. Jako by se snažila najít sebemenší maličkosti, jež ji od Bezejmenné odlišovaly. Prsty si prohrábla na mikádo ostříhané vlasy. I když si jejich délku a nesymetričnost mohla znovu upravit pomocí nůžek, neudělala to. Krátké vlasy byly na první pohled největší odlišností od Bezejmenné. A ona nepotřebovala být dokonalá. Nakonec to tak hrozně nevypadalo. Zvykla si na svůj nový sestřih. Zvykla si i na popelavě šedý odstín její pokožky, na temné kruhy pod očima, jež už dávno ztratily svůj hravý lesk. Ne, když se na sebe Eileen podívala, ta stará Eileen už byla navždycky pryč. Pohřbila ji posledního června na nástupišti devět a tři čtvrtě. Od té doby už nic nebylo stejné, nic nebylo jisté, nic nebylo takové, jaké to bylo dřív.