Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

44. Malá velká gesta

Spala asi hodinu, když ji probudily blížící se hlasy. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zamžourala. Seděla v křesle ve společenské místnosti Zmijozelu a naproti ní klimbal Scorpius. ,,Scorpe?" oslovila ho, aby jej vzbudila. Jen něco zabručel a mávl rukou. Eileen ze sebe stáhla deku, položila ji vedle něj a ještě mu stiskla rameno, než rychle vyběhla směrem k dívčím ložnicím, aby ji nikdo nespatřil. Další dvě dívky, s nimiž sdílela pokoj, ještě tvrdě spaly, a tak vklouzla dovnitř tiše jako myška a zavřela za sebou. Pohled jí padl na Beatricinu prázdnou a ustlanou postel. Aha. Takže tady přes noc vůbec nebyla. Opět ji strávila u Trocara. Eileen si potichu povzdechla. Připadalo jí, jako kdyby se všichni jeden druhému postupně vzdalovali. Ale možná to tak bylo předurčeno, ne? Existovalo jen málo lidí, kterým přátelství vydrželo na celý život. A jejich parta se nejspíš začala rozcházet všemi směry.

Jedné myšlence se ale vyhnout nedokázala: byla to její vina? Stalo se to proto, že souhlasila, že Beatrice pomůže a tím ji připravila o vzpomínky na bratra? Proto, že začala chodit s Rafaelem, ke kterému ani zdaleka nechovala city tak silné jako k Alexovi? Protože přesně po těchto dvou momentech, jež se v jejich životech udály, se jim Alex začal vzdalovat. Beatrice začala nacházet útěchu u muže, jehož si kdysi vysnila. A Scorpius... Scorpius se stále ještě snažil. Musela se při myšlence na něj pousmát. Znali se nejdéle, prakticky od té doby, co se narodili. Měla pocit, že ať už se v životě pokazí cokoliv, on s ní zůstane, neopustí ji. Možná by mu to přece jenom měla říct.

A když už na to padla myšlenka...

Potichu otevřela svou soupravu na lektvary a vyndala jednu prázdnou ampulku. Rychlým pohledem přes rameno se ujistila, že její spolubydlící stále spí. Potom zavřela oči, naplnila svou mysl tím, co viděla v Salazarově pracovně, a přiložila si konec hůlky ke svému spánku. Jakmile se jí vzpomínka uchytila, Eileen ukryla stříbřité vlákno do ampulky, kterou pečlivě zapečetila. Poté ji schovala na dno svého kufru a překryla ji hromadou oblečení. Nikdo ji nesmí najít. A už vůbec ne Hlas, který se jí několikrát dostal do hlavy. Musí zůstat uchovaná v bezpečí. Eileen měla pocit, jako by tímto gestem svůj problém jen odsouvala na dobu neurčitou. Ale potřebovala se nejprve rozmyslet, co s nově nabytou informací udělá. Protože to nebylo nic jen tak prachobyčejného. Tohle bylo vážné.

Svlékla si špinavé a potrhané oblečení a odhodila ho na hromadu do kouta. Než se převlékla do pyžama, prohlédla si své tělo, na němž se začaly rýsovat modřiny. Tiše si povzdechla a zalezla do postele. Jediné, co teď potřebovala, byl pořádně dlouhý a ničím nerušený spánek.

•••

Scorpius už se zpátky do postele nevrátil, když jej ve společenské místnosti vyrušili první nedočkavci, kteří se už zřejmě těšili na bohatou snídani. Místo toho se převlékl, ujistil se, že Alex, který hlasitě chrápal a který se za pár hodin vzbudí s pořádnou kocovinou, je v pořádku, a chystal se vydat do Velké síně na časné jídlo. Něco v něm ale hlodalo. Znovu se ohlédl na svého kamaráda, jenž se během pár měsíců změnil skoro k nepoznání. Jedna jeho část mu chtěla v tom, co prováděl, pořádně vymáchat čumák, naivně doufal v to, že po několika nechutných kocovinách - a třeba i jejich nočním rozhovoru - se mu už konečně rozsvítí v hlavě a nechá toho. Ale zároveň mu ho bylo líto. Ten kluk přece nemohl za to, že se zamiloval do nesprávné dívky, že ztratil nejprve sestru, potom matku a nakonec i otce. Jeho chování asi bylo naprosto odpovídající. Musím toho pro něj dělat víc, musím mu víc a častěji dávat najevo, že jsem tady pro něj, pomyslel si Scorpius, potom se vrátil ke svému kufru a vyndal z něj lahvičku, v níž se ukrýval lektvar proti kocovině. Položil ji na Alexův noční stolek a teprve poté se vydal do Velké síně.