Ohrožená a ochránce

26. kapitola - Velká rada

 Naposledy se podíval na obrazovku. Adéla šla do knihovny, aniž by se najedla. Zdravotní stav se začíná silně zhoršovat. Nemluví o tom s Robinem. Teď to není čas řešit.

Zvedne se od počítače a vytáhne přístupové klíče z otvoru ve zdi, aby nikdo jiný neměl k tomuto počítači přístup. Otevře dveře a musí přivřít oči. Temná místnost, ve které pracuje není osvětlená ničím jiným než několika monitory. Vždy, když vejde do plně osvětlené bílé chodby, má pocit, že mu to světlo vypálí zorničky.

Rozmrká se a zavře dveře. Vedle dveří je dotyková deska, na kterou přiloží ruku. Počítač oskenuje otisk ruky a z potu odebere DNA, kterým se potvrdí uzamknutí místnosti.

Otočí se a rychlým krokem jde na schůzku, kterou svolala Velká rada. Normálně ho moc často k radě nevolají. Má dost jasný názor, který se jim nelíbí, kdyby mohli určitě už by ho dávno vyhodili, ale to nejde. Je jediný, kdo umí všechno ovládat, byl už u zrodu. Byli by sami proti sobě.

Podívá se na hodinky. Jedna minuta do začátku zasedání. Vždy chodí přesně na čas.

Jen co se ručička hodin posune na 7:00 otevírá dveře. Tahle zasedací místnost je obrovská. Nikdy nepochopil, proč ji udělali tak gigantickou, pravděpodobně chtěli dokázat, že na to mají. Funkčně to je k ničemu. Na jedné stěně jsou kamery, které snímají celé město a až děsivé detaily domu. Rychle na ně mrkne, nic moc se nezměnilo, co přišel.

Všichni na sobě mají krémové kostýmky. Vždy na něj koukají nemístně, když se tam objeví v černých džínách a obyčejném bílém tričku. Kývnou na sebe na znamení pozdravu a on se posadím ke kulatému stolu.

Zástupkyně ředitele se postaví. „Děkuji, že jste se dostavili na toto zasedání," ozve se její melodický hlas. Těžko uvěřit, jak krásný hlas může někdo takový mít, není divu, že ji všichni padají k nohám, pomyslí si.

„Vím, že toto zasedání byla svoláno velice rychle, ale vedení na tom trvá už nějakou dobu," začne s ledovým klidem. Jako by si ti nabubřenci vždycky něco nevymysleli... Kdo to schytá dneska? Pomyslí si.

„Gabriely, vedení není spokojená s tvým chováním a pracovním nasazením." Překvapeně vzhlédne. Všichni se na něj otočí, někdo ulehčeně, že to neschytal.

„Prosím?" zeptá se Gabriel. Když sem přišel, nečekal, že zrovna on bude cílem tohoto setkání. Na pozornost je zvyklý, když nedodržuje dress code, ale tenhle typ pozornosti nesnáší.

„Začalo to, když subjekt A málem zemřel na ulici,..." prudce ji skočí do řečí.

„Dával bych přesnost oslovovat je jménem, Margot," řekne tak tvrdě, že se Margot zasekne. Jména se tu nepoužívají.

„Gabriely,..." chce něco namítnout.

„Jsou to lidi. Přestaň je odlidšťovat."

„A ty se k nim humánně chováš?"

Gabriel mlčí.

„Subjekt A," důrazně řekne Margot. „Proč jsi na subjekty tolik tlačil? Moc si spěchal se záchranou. Nelíbí se jim...," znova ji skočí do řeči. Margot zatne čelisti k sobě.

„Nelíbí se jim, že jsem ji nenechal zemřít?!" zeptá se Gabriel nevěřícně.

„Spěchal jsi, kdybys vydržel, mohli jsme je dostat na pokraj, kde by se všechno zlomilo."

Nevěřícně se na Margot dívá. Zatíná pěsti zlostí. „Adéla,..."

„Subjekt A," přeruší ho ostře.

„ADÉLA neměla pulz. Selhávalo ji srdce! Všichni víme, že už tak bylo málem pozdě! Snažíte se je zabít?"

Margot si povzdechne. „Nesmíš tolik spěchat," ukončí rozhovor.

Gabriel se zvedne a bouchne do stolu. „Posloucháš mě?! Umřela. Byla mrtvá. Jsme dost daleko, abychom teď všechno zničili!"

„Gabriely, nezapomeň, že můžeš být nahrazen."

Gabriel se pro překvapení všech začne smát. „Nahraď mě. Zkus to. Všichni víte, že nenajdete někoho, kdo by to dělal lépe než já. Byl jsem u zrodu, znám tady každou píď."

Margot se na něj dívá a v ruce třímá tužku. Vlasy stažené do perfektního drdolu ho rozčilují, všichni se snaží vypadat tak profesionálně a perfektně, ale je to fraška.

„Měl bys vědět, kde je tvoje místo."

„A vy byste si měli uvědomit, jak velké místo tady vyplňuju."

„Gabriely, kdy si uvědomíš, že tohle všechno nestojí jen na nás. Tohle není o tobě nebo o nich. Tohle je o...," znovu ji přeruší.

„... o lepším světě pro všechny," zvolá falešně radostným hlasem a hned na to zvážní. „Ale tenhle svět musí někdo ovládat. Tenhle svět musí fungovat."

Mlčí, rty má pevně sevřené.

Gabriel zavrtí hlavou. „Margot, nerozumíš tomu. Já ano. Jestli bych ještě chvíli čekal, Adéla...,"

„Subjekt A."

„...Adéla by zemřela. To chcete?"

„Nikdo neříká, aby subjekt A umřel."

Nevěřícně se na ní podívá. „Ale přesně to se stane, když to nikdo nezastaví! To, že jim říkáte subjekty neznamená, že nemají tělo. A nefungují jako lidé."

„Kvůli tomu byli vylepšeni."

„Vylepšeni? Jak tomu můžeš říkat "vylepšení"?"

Položí tužku na stůl a povzdechne si. Elegantně, až strojeně se posadí a dívá se na Gabriela, dokud také neusedne. Všichni na ně zírají, cítí se nemístně, ale jsou rádi, že to neschytali oni.

„Tohle není jediný důvod, proč jsme tady...," než to stihne dočíst, jedna zaměstnankyně překvapeně vyjekne. Gabriel po ní střelí pohledem, upírá zrak na obrazovky. Urychleně se na ně podívá.

„Doprdele!" zakleje, vyskočí na nohy a chce běžet ke dveřím, když ho zataví hlas Margot.

„Gabriely," je klidná, jako by zrovna Adéla nezkolabovala před jejich očima. „Subjekt C bude brzy připraven. Doufám, že konečně pochopíš vážnost situace."

Gabriel zatne pěsti. Tohle nikdy nechtěl. Otočí se a vystřelí do své místnosti. Všichni se tady už asi kurva posrali!