Ohrožená a ochránce

25. kapitola - Bouřka

Běžím lesem, je tma. Cítím, jak mi větvičky trhají oblečení, škrábou mě na odhalenou kůži. Zpomalují mě, vyděšeně se otočím, slyším dupot. Jsou za mnou. Chytí mě. Panikařím, snažím se zrychlit, ale větvičky jako by mě stahovaly zpátky. Zděšeně lapám po dechu, adrenalin mi pulzuje v těle, nemůžu dýchat, ale tělo mi nedovolí zastavit.

„Jednotka C, doprava!" zakřičí někdo tlumeně za mnou.

Vyděšeně vyjeknu. Zrychlím, ale uvědomím si, že mě chtějí obklíčit. Nevím, kam běžím, skoro nic nevidím, nebe je zatažené. Srdce mi svírá panika, začínám si uvědomovat, že tohle nemám šanci vyhrát, slyším dusot před sebou, chci zahnout, ale to je marný boj.

Ucítím pod nohama mech, v tu chvíli mě oslní světlo z baterky. Zakryju si oči, naprosto paralyzovaná strachem. Couvnu a zakopnu o kmen stromu. Spadnu do měkkého mechu a úplně se složím. Schoulím se do klubíčka a začnu plakat. Zabijte mě už, prosím, prosím, prosím dost!

Něco pokřikují, ale já nic neslyším, nerozumím těm slovům, čekám na konec, je mi zle, asi budu zvracet. A najednou mě něco píchne do paže. Než se vzpamatuji je to pryč. Posadím se, klepu se strachem. Pokusím se zvednout, ale nohy mě neposlechnou. Všechno se točí. Křik. Klid. Chlad. Světlo. Světlo na konci tunelu? Prosím ať umřu. Cítím paže, které mě zvedají. A najednou se ozve hrom...

*

Vyděšeně se posadím na posteli, celá zpocená, srdce mi buší. Vyjeknu, když se zablýskne a ozve se hrom. Celá se klepu.

Napůl ve spánku vyskočím na nohy a běžím za Robem, bojím se a u něj se bát nebudu muset, že ne? Ti lidi mě nedostanou, když u někoho budu. Moje zmatené rozespalé myšlenky nedávají smysl.

Vpadnu do jeho pokoje. Zmateně se posadí na posteli, celý rozespalý. „Co se děje?" Běžím k jeho posteli. Okamžitě je vzhůru a je čilý. „Co se stalo?"

Nemůžu mluvit, znovu se zablýskne a zahřmí. Promítne se mi baterka, která na mě svítí v lese a dusot. Padnu na kolena a chytnu si uši.

Že celou dobu vzlykám mi dojde, až když mě zvedne na nohy, položí na postel a přitiskne k sobě. Chvíli si ještě držím křečovitě ruce na uších. Hladí mě trochu nemotorně po vlasech a čeká až se uklidním. A já se u něj uklidním. Když se ozve další hrom, cuknu sebou a on si mě přitáhne těsněji. Povadnu mu v náruči a usnu. Celou noc si mě drží u sebe a oba usneme jako malé děti. Bouřka už mě nevzbudí.

Dalších několik týdnů bylo krušných. Každý den jsme strávili v knihovně a sepisovali knihy. Měli jsme jich stovky projitých, už jsme začínali být zoufalí. Několikrát jsme se pohádali, nic velkého, ale atmosféra mezi námi byla hustá. Rob chce jít zkoumat město, ale mě něco na knihách nesedí. Cítím, že tady něco je, ale čím víc se na mě zlobí, že není co najít, tím víc si začínám myslet, že jsem se mýlila. Ale proč by tady taková knihovna byla? Proč by tady bylo tolik knih? Žádná věc tady není jen tak navíc, aby zaplnila místo. Musí tady prostě něco být.

Pokud ale není, ztratili jsme týdny úplně zbytečně prohledáváním něčeho, co důležité nebylo. A to mě děsí.

Můj zdravotní stav se různě mění. Když jsme začali knihovnu prohledávat rapidně se zlepšil, Rob se asi týden ptal, jak na tom jsem, ale přestal. Od té doby mi testy vycházejí špatně. Zhoršuje se to velice pomalu, ale zhoršuje. A to mě děsí. Neříkám mu to.

Dnešní ráno jsem vylezla z postele, celá rozlámaná. Motala se mi hlava a neměla jsem hlad. Rovnou jsem šla do knihovny a nechala ho ještě spát.

Začalo mi docházet, jak zle mi je. Nedokázala jsem stát na nohou, špatně se mi dýchalo, hlava se mi hrozně motala. Ztěžka jsem se posadila do židle u stolu a opřela se zády o opěrku. Byla mi hrozná zima a cítila jsem se slabá.

Tupě jsem zírala na knihovnu, když jsem si všimla zlatého záblesku v dolní poličce. Srdce se mi rozběhlo rychleji, co nejrychleji jsem se zvedla a mířila ke knihovně. Ale zvedla jsem se moc rychle. Udělalo se mi zle a poslední, co si pamatuji, že padám na zem.

••

Robův pohled:

Každý den jsem se probudila nasranej. Už mě ty blbý knížky nebavily, ztrácíme čas. Naprosto zbytečně tady ztrácíme čas, hrabáním se ve starých knížkách, kde nic není. Už jsem se na Adél několikrát ohradil, nemohl jsem to vydržet. Proč neděláme něco užitečnějšího? Copak nevidí, jak zbytečnou práci tady děláme? Čas běží a my ho necháváme protéct mezi prsty.

Tohle ráno jsem už toho měl dost a chtěl ji říct, ať si je zalezlá v té knihovně, ale já jedu do města. Zkoumat, co je tam.

Dům byl klidný, její dveře byly otevřené, už je vzhůru. Šel jsem do koupelny, převlékl se a šel si udělat kafe. Čekal jsem, že ji najdu v kuchyni, ale nebyla tam.

Začal jsem mít obavy. Přišlo mi, že je hodně bledá poslední dobou, nenosila obtáhnuté oblečení, ale lícní kosti ji začaly vystupovat. Doufám, že nešla hned pracovat do knihovny. Musí se najíst.

Povzdechnu si, postavím vodu na kafe a jdu se podívat, jestli je v knihovně. Když otevřu dveře, polije mě studený pot. Leží na zemi u knihovny čelem ke dveřím. Z nosu ji stéká krev. Nejvíc mě vyděsí, její nehybná hruď. Nedýchá.