Ohrožená a ochránce

21. kapitola - Knihovna

 „Tak jo," pustím štus papírů na jídelní stůl. Všechny jsou ručně popsané z obou stran, občas je někde obrázek, schéma, myšlenková mapa, ale jinak je to jenom text. Po cestě ze schodů se mi nebezpečně sklouzly a hrozilo, by mě spadly a pomíchaly se.

„Co to je?" zeptá se Rob zvědavě, když si ty papíry prohlíží. Já je mezitím srovnám na kupičku.

„Tohle," rozmáchnu se propiskou. „Je všechno, co jsem sepsala od té doby, co tady jsem. Poznatky, zážitky. Je to deník, mám tam spoustu vlastních pocitů, Hej!" plácnu ho po ruce, když se k těm papírům začne natahovat.

„Proč jsi to přitáhla, když na to nesmím sahat?" rozhodí rukama.

„Jsou tam osobní věci, jenom si chci psát, a co jsme přišli a založit si to, případně se tam dívat, kdyby něco bylo podobného!" vysvětlím důrazně.

Protočí oči. „Co teda hodláme dělat?" zeptá se a sedne si ke stolu.

„Můžeš se zase zvednout," pobaveně prohodím. „Přemýšlela jsem o tom, za jaký konec tohle celé uchopit.. Hodně věcí jsem aspoň povrchově prozkoumala, ale jednu místnost bychom mohli spolu trošku prošetřit."

Znovu si vezmi papíry, tentokrát se je snažím držet, tak aby mě nemohly vypadnout z náruče. „Pojď," pobídnu ho. Jdeme chodbou a míjíme několik dveří až dorazíme ke starším dveřím. „Tady jsem ještě nebyl," poznamená Rob.

Otevřu dveře a ušklíbnu se. „Protože to je knihovna, nějak mě to nepřekvapuje, že jsi ještě nic takového nikdy neviděl."

„Zklapni," zavrčí pobaveně.

Vejdu do místnosti, která je přeplněná knihami, jedna knihovna vedle druhé plná knih. Uprostřed je starý dřevěný stůl a dvě židle naproti sobě. Celý dům je velice moderní, ale tato místnost dýchá starým uklidňujícím dojmem. Rozdělám těžké závěsy na oknech a jedno okno otevřu. Celá místnost se rozzáří. Nadechnu se blaženě čerstvého vzduchu a otočím se na Roba.

Stojí u jedné knihovny a prohlíží si knihy. Nečte jejich názvy, to poznám, ale je zvědavý, občas nějakou vytáhne a prolistuje jí.

„Tohle je celkem ráj pro takového čtenářského blázna jako jsi ty," prohodí pobaveně.

„Jo, to jo, kéž by to bylo za jiných podmínek," poznamenám trochu smutně a zadívám se na jednu poličku. Kéž bych neumírala a nebyla uvězněná bez své rodiny, dodala jsem v duchu.

Přejde ke stolu, kde jsem já. Vytrhne mě to ze snění. Pálí mě oči, rychle to rozmrkám a posadím se na židli, vezmu si čistý papír a začnu ho popisovat.

„Tak jo, myslím, že bychom všechny knihy měli projít, každá věc v tomhle baráku má nějaký smysl, je divné, že by tu ty knihy byly jen tak, pro nic za nic."

Rob zaúpí. „Jsou jich tu stovky!"

„Já vím," přikývnu a dopíšu si poznámku na papíře. „Proto bychom měli začít hned."

„To je jako budeme všechny číst?" zeptá se nevěřícně.

„Chceš tady snad strávit dalších několik let?" zeptám se sarkasticky. „Projdeme je zběžně, zvláštní knížky budeme dávat vedle a ty pročteme, jinak jen zběžně projdeme. Už jsem se tady na pár knih koukala a našla jsem jenom klasiku..."

„To bude oprus," zaskučí Rob.

„V angličtině," dokončím svoji větu.

Zaraženě se na mě podívá. „V angličtině? Ty knihy jsou v angličtině?"

„Nevím, jestli všechny, ale všechny, které jsem našla já, tak v angličtině byly."

„Není to zbytečný?" zeptá se, když se dívá po všech těch knihách. „Možná bychom měli jít ven a zkoumat něco jiného, než jen pročítat knihy..."

„Jenže jestli to je zbytečný nepoznáme nijak jinak, než že to uděláme. A až se mi udělá lépe, budeme zkoumat i celé město, ale zatím jsem tam nic nenašla."

Přikývne. „Dobře, tak jo."

„Super, začni prosím na levo od dveří, prolistuj ty knihy, podívej se dovnitř, jestli tam není nějaký papír nebo něco takového a na papír sepisuj tituly a autora, pokud nebudeš vědět, kdo nebo co to je za knihu dej ji vedle a podívám se na ní já, okay? Hledáme cokoliv zvláštního."

„Okay," povzdechne si a zvedne se ze židle. Natáhne se pro papír a tužku, je najednou blízko. Hodně blízko. Ucítím jeho vůni, ne parfém, ale pižmo. Zamotá se mi hlava a několikrát zamrkám. Je to jako droga, jak může něčí vůně být, tak nepopsatelná a fascinující zároveň?

Vezme si to a jde ke knihovně. Ničeho si nevšiml, odkašlu si, vezmu si papír a jdu napravo ode dveří.

„Tak jdeme na to, povzdechnu si a vezmu první svazek knihy.

Otočím se zády k Robovi a knihu otevřu. Nesoustředila bych se, kdybych k němu byla čelem. A teď je třeba něco dělat, abychom ho odtud dostali.