Ohrožená a ochránce

28. kapitola - Deník

Ležím na nemocniční posteli a jsem napojená na přístroje. Zkusila jsem dýchat bez kyslíkové bomby. Jde to, jenom to není moc příjemné, nasadila jsem si ji zpátky i když mi při čtení překážela a měla jsem chuť si ji strhnout. Pípání přístroje mě uklidňuje. Cítím se hodně unavená a slabá. Bolí mě všechny svaly.

Ale soustředím se jen na knihu. Když jsem v knihovně zahlédla ten zlatý záblesk bylo mi jasné, že to bude nějaká nová kniha. Občas mívají zlaté lesklé obálky, nebo aspoň jejich část. A walk to remeber ji má. Prolétla jsem ji docela rychle, nečetla jsem ji dřív, ale děj jsem znala. Listuji jí a zaseknu se na úplně první straně. Je tam ručně namalovaný symbol...

Rozrazí se dveře, ve kterých stojí Rob a v rukou drží popsané papíry. Pořádně se na ně podívám. On drží můj deník!

Strhnu si náhubek. „Kdo ti dovolil sahat na moje soukromé věci." Vadí mi, že se mi láme hlas a není vůbec tak pevný, jaký bych chtěla, aby byl.

Nevšímá si toho. „Měla jsi sen o doktorech nebo lidech v plášti!" řekne skoro vyčítavě.

Zvednu obočí. „Co je ti do toho, jaké mám sny? Lépe řečeno, co je ti do toho, co na těch papírech je? Nejsou tvoje. A nikdo ti nedovolil se v nich hrabat, mám tam osobní věci!"

„Třeba to, že ses pokusila zabít, když jsi tady byla sama?" vypálí na mě rozčíleně.

Zaseknu se. Proč je naštvaný? Co si to dovoluje? „Kde jsi sebral tu drzost se mě na tohle ptát a číst moje soukromé věci?" Zadýchávám se, musím si dát kyslíkovou bombu a párkrát se nadechnout. Říct, že jsem naštvaná je slabé slovo.

Poprvé trochu sklesl a uhnul očima. „Neměl jsem, já vím, ale ty jsi mi slíbila...," zasekne se, uvědomil si, že řekl něco, co nechtěl.

„Co jsem ti jako slíbila?" zasyčím.

„Prostě mi slib, že dokud tady budeme spolu, tak si nic neuděláš."

Spadne mi brada. „Ty jsi na mě naštvaný, že jsem se pokusila zabít?"

Zvedne ruce v obraném gestu. „Ne! Já to svým způsobem chápu. Ale kdybys mi to řekla, hned na začátku, věci by byly jinak, věřil bych ti a nemuseli jsme si projít tou fází, kdy jsem ti nevěřil. Mohlas se mnou o tom mluvit, aby ses cítila lépe, neříkej mi, že je to hned dobré a že se v jeden den pokusíš zabít a v druhém jsi v pořádku, protože ti to nevěřím!"

Koukám se na něj jako na blázna. Protože asi je. On se prostě zbláznil. Normálně se pomátl. „Mám pocit, že ti přeskočilo. Budeme dělat, že se tohle nikdy nestalo, protože já na to snad ani odpovídat nechci." Zmateně přikývnu, naprosto zmatená, co tohle jako mělo znamenat. Ale ne vždy musíme druhým lidem rozumět. „Můžeš mi teď laskavě vysvětlit, proč hrabeš na moje věci?"

Posadí se do židle. „Dobře, uznávám. Neměl jsem právo do toho hrabat. Ale ten sen, cos měla o doktorech. Jak tam byl tatér a všichni měli skafandr a tak. Fakt se ti to zdálo?" naléhal na mě zoufale.

Přikývnu, pořád celkem naštvaná, že mi hrabe do věcí. „Jo byla to noční můra."

„Já si nemyslím, že to byla noční můra," vyleze z něho. Dívá se mi do očí.

„Co tím myslíš?" zeptám se zmateně.

„Myslím si, že to byla vzpomínka na to, co se dělo, než si sem přišla."

Zamračím se. To je přece blbost, ne snad? „Jak jsi na to přišel?" hlesnu. Dávalo by smysl, proč mám ten sen pořád v hlavě.

„Já ho měl taky."

Nastane minuta ticha. Nejsem schopná slova a on čeká, co ze mě vypadne. To by znamenalo, že nás opravdu ovládají, tohle je důkaz, že se něco stalo. Znamenalo by to, že jsme tady jako laboratorní krysy nebo už si nás nevšímají. Jsme jediní nebo existuje více párů jako my dva? Probleskne mi hlavou noční můra, jak běžím v lese a někdo mě pronásleduje... svítí mi do očí...

„Měla jsme ještě jeden sen. Když byla ta bouřka. Přišla jsem k tobě tu noc. Běžela jsem v lese, byla noc a bouřka a mě někdo honil, měli baterky a bylo jich hrozně moc. Myslíš, že by to s tím mohlo být spojené?"

„Pokud ano. Tak konečně máme nějakou odpověď."

„A není jediná," pozvednu knihu. „Něco jsem našla v téhle knize." Otevřu ji na první straně a ukážu mu ten symbol. „Zaprvé, tahle kniha je asi nejnovější, kterou tady v knihovně máme. A tenhle znak je ručně domalovaný. Tu knihu už někdo musel mít v rukou a já mám pocit, že je ještě tento znak v nějaké knize, kterou tady máme."

„Myslíš, že to má nějaký význam? Nemohli by to být knihy třeba z antikvariátu? Že by to byl znak prodejce?"

Nadechnu se kyslíku a odpovím. „Nejsem si jistá, ale půjdu se podívat do knihovny." Nadechnu se kyslíku a dám ho vedle sebe, připravená se zvednout. Robinova ruka vystřelí tak rychle, že sebou cuknu. Chytne mě za paži.

„Doufám, že jsi ani neuvažovala o tom, se zvednout a někam jít." Ten tvrdý, dominantní tón mě zarazí. Jako pírko mě zvedne a položí na postel. „Nikam nejdeš, jeden den to prostě vydržíš." A já nejsem schopná odporovat, ta mužská dominance mě nedovolí vstát.

Hlavu mám plnou toho, co se stalo. Pokusím se přenést pozornost na něco jiného. „Co všechno jsi četl z mých deníků?"

Svěsí ramena, to je něco, na co asi doufal, že se nezeptám. „Když jsem se dostal k tomu snu, tak jsem běžel za tebou."

Zlostně sevřu ruce v pěst, Rob se přesune ke dveřím. „Neměl jsi na to právo, přečetl jsi toho dost," zasyčím mezi zuby.

Zastaví se ve dveřích a podívá se na mě. „Jsi rozkošná, když se zlobíš a ruce zatínáš do pěstiček," mrkne na mě. „Jdu nám udělat oběd, odpočívej."

Odejde.