Ohrožená a ochránce

7. kapitola - Odjel si...

 Zjistil, že jsem nemocná. Že mám znovu rakovinu a on odjel. Copak mu to nedochází? Já tady pomalu ale jistě umírám. Žádné léky tady na vyléčení nejsou, psala jsem si o ně, psala jsem si vyléčení, chemoterapii, byliny, o cokoliv, ale nic. On nerozumí a nechápe, jak moc mi teď ublížil? Když to je nejhorší tak odjede? Když mu řeknu, co se děje?

Zbabělec! Hajzl!

Popadnu krabičku cigaret a před domem si jednu zapálím, dveře do domu jsou otevřené, ale co mi je do toho? Jsem tu sama. Úplně sama. Během kouření mi po tvářích pořád stékají slzy.

Ublížil mi už hodně krát a vždy to bolí víc než předtím.

Dokouřím a dobu sedím před domem a dívám se na oblohu posetou hvězdami. Slzy mi pořád stékají po tváři a kanou mi na oblečení a na zem. Teče mi i z nosu a já nemám sílu se zvednout a jít se vysmrkat nebo cokoliv udělat, proč taky?

Cítím se tak prázdná, tak zraněná, tak bezmocná. Tak sama. Nahlas začnu vzlykat, celá se třesu pláčem, že ani nezaznamenám zvuk auta. Oslní mě až světlo auta, otevřu oči a přestanu vzlykat.

Najednou mě zaplaví naděje. Vrátil se, uvědomím si. Ten příval štěstí mě zasáhne stejně prudce, jako mě zasáhl smutek. Ale to nic nemění na tom, že předtím odjel, třeba jen něco potřebuje, aby mohl jít jinam. Jsem tak hrozně hloupá a naivní.

Už se zvedám, abych odešla, ale zarazí mě něco na zemi. Je tam krev. Dotknu se místa pod nosem a podívám se na prsty, které jsou od krve. Najednou začnou kapky na zem padat rychleji, cítím horkou krev, jak mé stéká z nosu po bradě. Automaticky si dám ruku pod nos a vzhlédnu k autu, nevidím přes světlo, jestli mě Rob vidí. Cítím, jak mi krev teče po prstech. V tu chvíli auto prudce zabrzdí. Všiml si mě.

Vyskočím na nohy a běžím do koupelny.

Slyším bouchnutí dveří a dusot za mnou. Běží za mnou. Zahřeje mě to u srdce.

Schody beru po dvou a vletím do koupelny. Zarazím se při pohledu na sebe. Jsem celá od krve, kterou jsem si rozmazala po obličeji, oči mám opuchlé od pláče a zarudlé. Tři sekundy na to vtrhne do koupelny Robin, naše pohledy se střetnou v zrcadle.

Vyděšeně se na mě dívá. Popadnu ručník, přitisknu si ho k nosu a předkloním hlavu. Přejdu ke stěně, po které se svezu bezmocně na zem. Znovu se mi spustí tiché slzy, které Robin nemůže zahlédnout, protože mi před obličej spadly vlasy. Podívám se na svojí ruku, která je celá od krve. Když si to uvědomím, celá se začnu třást, ruka se mi klepe a já si nohy přitisknu blíž k tělu.

Slyším téct vodu a přes vlasy vzhlédnu. Robin namáčí ručník, přejde ke mně a klekne si. Odhrne mi vlasy a mokrým ručníkem mi začne utírat obličej od slz i rozmazané krve. Přerývaně dýchám a dívám se na něj.

Proč se teď najednou stará? Neměla bych se odtáhnout?

Potom mi vezme ruku, kterou nedržím ručník u nosu, a jemně mi ji začne čistit. Dívám se na bílý ručník, jak začíná růžovět od mé krve, na jeho ruce, které mi jemně čistí moji ruku. Potom mi naznačí, abych si vyměnila ruce, aby mi mohl očistit i tu druhou. Vyměním je a nechám si čistit i druhou ruku.

Pracuje tiše a pomalu, soustředí se na moji ruku v jeho. Cítím, že mi už krev neteče, odtáhnu ručník od nosu a podívám se na něj, je plný krve, rychle se rozpila. Sleduje můj pohled a zasekne se. Vzhlédneme ve stejný moment jako já, naše pohledy se střetnou.

Jemně mi sebere krvavý ručník a podá mi ten vlhký.

Zavrtím hlavou. „Potřebuji vodu, tohle mi nepomůže."

Přikývne a vytáhne mě na nohy. Přejdu k umyvadlu. Vypadám hůř, než na tom jsem. Udělám si culík a začínám si opatrně čistit obličej. Robin mě pozoruje, ale nic neříká. Utřu si čistou tvář a mlčky přejdu do lékařské místnosti, ani se na něj nepodívám. Ublížil mi, proč se vůbec vracel? Měl mě tu nechat.

Slyším ho jít za mnou, ale nevnímám ho. Nechci, aby viděl, jak mi ublížil. Takhle se neponížím, ne kvůli němu.

Udělám si test krve. Je to sice podruhé, za dnešek, ale chci mít jistotu. Výsledky mě přesvědčí, že se nic nezměnilo. Jediná změna je nahoře u vedlejších příznaků.

Vedlejší příznaky:

-unavenost

-špatné hojení modřin

-problémy s dýcháním

-nevolnost

-krvácení z nosu

Vím, že se mi dívá přes rameno. Najednou se obrazovka bíle rozzáří a je tam jen jedno slovo.

Sejf

Zmateně se zamračím a srdce mi vylétne až do krku. Vyskočím na nohy a vejdu do sejfu, Rob mi je těsně v patách.

Je tam platíčko prášků. Bez názvu a bez obalu, jen prášky a vzkaz.

Ráno nalačno.

Zastaví krvácení z nosu.

„Proč to dělají?" hlesne Rob. Ignoruji ho a odejdu do svého pokoje, on jde za mnou, vře ve mně vztek.

Posadím se na postel a opřu se o rám. On mě napodobí.

Díváme se na stěnu před námi. Přeruším to ticho jako první.

„Proč ses vrátil?" hlesnu, když už to nemůžu vydržet.

Podívá se na mě, ale já se pevně držím jen jednoho bodu na protější straně. „Co tím myslíš?"

„Odjel si," hlesnu a oči se mi zase zalijí slzami. Jsem naštvaná, že mě přemohly emoce. „Říkala jsem ti, že cesta ven nevede... A taky jsem... Já ti ukázala... Já ti to ukázala a ty jsi odjel," vzlykám.

V tureckém sedu se ke mně otočí. „Vždyť nevíš, proč jsem odjel," obviní mě trochu nabručeně.

Podívám se na něj. „A zaleží na tom vůbec? Nechal jsi mě tady," zlomí se mi hlas, když si uvědomím, co jsem to řekla.

On má přítelkyni, jemu na mě nezáleží. Proč by se staral? Proč by se měl zajímat o cizí holku, copak mě to nemohlo napadnout dřív? To jsem tam pitomá, že mi to nedošlo dřív? Co jsem si myslela?

Okamžitě slezu z postele, nechci mu být tak blízko. Pane Bože, nemůžu mu být tak blízko, vždyť je zadaný! Jsem tak hloupá. On měl právo odjet, vždyť jsem cizí holka, která umírá, každou minutu jsem blíž a blíž smrti, která na mě čeká. On ne. On je plný života, může se odsud dostat, já jsem jen koule na jeho noze. Budu ho zdržovat, rozptylovat.

„Adél?" narovná se na posteli.

Uvědomím si, že couvu až když narazím do zdi za mnou. Musím pryč. Nesmím tady zavazet. On potřebuje to všechno jídlo, tenhle barák. Jsem tady navíc, chyba, kterou sem pustily. Musím pryč. Okamžitě. To je asi ten důvod, proč ho sem dali, já jsme jen chyba. Já tady být ani neměla, možná jsem mu měla jen být průvodcem, ukázat mu, jak to tady funguje. Nemám tu už místo, to on musí přežít.

Podívám se mu do očí s vytřeštěným výrazem. Stojí u postele a zděšeně se na mě dívá, musím vypadat jako blázen.

Otočím se a vyběhnu ven. Já stejně nepřežiju, ale on má šanci jen když se nebude rozptylovat tím, že já umírám.