Ohrožená a ochránce

1. kapitola - Prázdný dům

O TÝDEN DŘÍVE

Začalo to zvláštně. Nevěděla jsem, kde jsem nebo co se děje.

Probudila jsem se ve velkém moderně vybaveném domě a byla jsem tady úplně sama. Vše bylo bohatě vybaveno, kuchyně plná jídla, koupelna, pračka, sušička, úklidová místnost, místnost, která vypadala jako nemocniční ošetřovna, herna, garáž s autem, zahrádka a potom místnost, která vypadala jako obrovský bankovní sejf. Mohlo by tady pohodlně žít deset lidí, ale nikdo tu nebyl.

Vzala jsem za kliku hlavních dveří a ty se bez problémů otevřely. Dva dny jsem město, na jehož okraji je dům postaven, procházela. Dva dny jsem hledala jedinou živou duši, ale nikde nikdo nebyl. Jako by nikdo na tomto světě už neexistoval a já si zděšeně uvědomila, že jsem tady úplně sama.

Asi nejzvláštnější věc, které jsem si všimla, když jsem si roztrhla černé volné kalhoty, ve kterých jsem se probudila, bylo tetovaní na stehně. Ohrožená. Zírala jsem na to tetování několik minut, zkoušela jsem ho umýt, ale už několik tetování mám a poznala jsem podle zarudnutí, že je čerstvé, možná pár dnů staré. Nemohla jsem být víc zmatená.

Ze začátku mi nebylo jasné, co bych měla dělat. Vyšilovala jsem, snažila se doběhnout, co to jen šlo, ale vždy jsem vyběhla na jedné straně města a vběhla do města opačným směrem, jako by to bylo bludiště. Všechny budovy byly více méně prázdné. Obchody bez jídla, nemocnice úplně prázdná jen pár prázdných desek na stole, vypojený telefon, banka s otevřeným prázdným sejfem, lékárna s jedním zapomenutým obvazem za skříní. Frustrovaně jsem raději začala zkoumat ten dům.

Proplakal jsem několik nocí, naštvaně a frustrovaně jsem rozmlátila několik výloh ve městě, tekla mi krev a bolela mě ruka, ale já chtěla tak moc pryč. Bojím se, nevím, co to má být. Nikdo tu není a já žiju v noční můře, štípala jsem se, až jsem měla rudou ruku, ale neprobudila jsem se. Po třech dnech, kdy jsem nejedla a skoro ani nepila, jen bezmocně a unaveně bloudila kde se dalo, jsem se rozhodla, že budu bojovat. Utřela jsem si slzy a všechny emoce zastrčila hluboko do nejvzdálenějšího kouta mysli.

Našla jsem v lednici kuře, které jsem si průběžně pekla, abych měla dostatek bílkovin. Pomalu ale jistě jsem začala jíst. Brzy mi kuře začalo docházet, když jsem dopekla poslední kousek, přemýšlela jsem, jak si bílkoviny doplnit. Večer, naprosto unavená z prohledávání zahrady, jsem šla spát do svého pokoje a procházela jsem okolo sejfu. Zarazila jsem se, když na zemi leželo nové kuře. Žádné balení, pouze celé kuře. Vlilo mi to do žil energii a srdce se málem zbláznilo. Nemůžu tu být sama.

Okamžitě jsem začala zkoumat, jak sejf využít. Stačí, když něco dojde nebo když si o to napíšu a papírek položím do sejfu. Vždy ráno, nebo když nejsem poblíž, se to tam zjeví. Zkoušela jsem v sejfu čekat, byla jsem pořád poblíž a nic se nedělo. Prohledávala jsem ho, mlátila a kopala do stěn, jestli některá není falešná. Nic se nestalo, pouze v moment, kdy jsem usnula uvnitř vyčerpáním se něco stalo.

To mi vlilo do žil naději, že tady nejsem sama. Někdo tady je, ale nevím kde. Když jsem si to uvědomila, další den ráno byl v sejfu dopis.

Nedočkavě jsem ho roztrhala. Stály v něm pouze dvě slova.

Nemocniční pokoj

Chvíli jsem se na dopis zmateně dívala, než jsem se zvedla a do pokoje došla. Pečlivě uklizený stůl byl nyní připravený na nějaké vyšetření. Byl tam velice zvláštní přístroj, poměrně velký a připojený k obrazovce. Chtěla jsem se k ní vrhnout, ale neměla klávesnici a nebyla připojená k žádnému zdroji napětí. Na přístroji byl světle modrý ovál, který blikal. Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že nad ním je obrázek prstu, jak je položený na světélkujícím místě toho velkého zařízení. Opatrně jsem přiložila prst, světlo přestalo blikat a už jen svítilo. S bušící srdcem, jsem čekala, co se stane.

Vyděšeně jsem ucukla, když se mi do prstu zapíchla jehlička a odebrala mi kapku mojí krve. Obrazovka se rozblikala, ozvalo se pípnutí a ukázala výsledky mé krve. Nejsem doktor, ale počítač byl chytřejší, diagnóza tam byla jasně viditelná. Okamžitě mi došlo, proč mám to tetování. Dosedla jsem na otáčivou židli a podívala se zoufale z okna na mírumilovnou louku.

V PŘITOMNOSTI

Leží tady. Nevím, jak se sem dostal. Když jsem si všimla, že tady je, děkovala jsem všem bohům, že tady nebudu sama. Když jsem zjistila, že je to on, srdce mě bolestivě tlouklo v hrudi a já se namístě rozplakala, proč zrovna mě musí mučit. Myslela jsem, že ta noční můra, ve které žiju už nemůže být horší, modlila jsem se, abych tu nebyla sama, ale nevěděla jsem, že někdo umí být až tak krutý a nemilostný, aby tohle udělal.

Nakonec jsem u něj zůstala několik hodin a jen se na něj dívala. Už je noc a já jsem unavená, nevypadá to, že by se měl probudit, a tak otřesená a unavená odcházím do svého pokoje, kde po rychlé sprše okamžitě usínám neklidným spánkem.

Ráno mě probudí hluk přicházející z kuchyně a z obývacího pokoje. Srdce se mi splaší zděšením a vzrušením. Je vzhůru. Můj unavený mozek ani není schopen vytvořit varovnou myšlenku. Vyskočím na nohy a běžím dolů. Zastavím se na schodech, když ho uvidím rozcuchaného stát v kuchyni a něco hledat v zásuvkách, jako by mu na tom závisel život.

Nemůžu se pohnout, jak mě ten pohled ochromí, vypadá úplně stejně dokonale, jako to ráno, když jsem se vedle něho vzbudila.

Najednou se prudce otočí mým směrem, ztuhle stojím na schodišti s pusou pootevřenou, když zvedne svůj pohled a střetne se s tím mým. Přijde mi, že ho vidím poprvé v životě a že je jako dar z nebes.

Je překvapený. Zmatenost a ztuhlost vystřídala vděčnost a ulehčení, že vidí někoho, koho zná. Udělá pár hodně rychlých kroků směrem ke mně, ale v půlce cesty se zastaví. Nepřeruší ten oční kontakt ani na vteřinu.

„Adél?" vyjde mu zhruble z úst.

A já rozteču. Po celém týdnu někoho vidím, slyším a vnímám. Uslyším skutečný hlas. Jeho hlas.

„Robe," hlesnu. Nohy mám najednou jako ze želé, padám na kolena na schodech, pěkně se praštím, ale je mi to úplně jedno.

Nejsem sama. Někdo tady je.

On blíž nepřijde, cítím v jeho postoji nejistotu a snad i strach, což u něj není obvyklé. „Kde to jsme, co se to děje?"

„Nevím, kde jsme, ale řeknu ti všechno, na co jsem za ten týden přišla...," ztratím hlas, když si všimnu tmavého nápisu na jeho noze. Vyskočím na nohy a s pohledem upřeným na ten nápis jdu k němu. O krok ucouvne. Zarazí mě to, ale nedám to na sobě znát.

„Co to máš na noze?"

Nechápe a já mu prstem ukážu na pravou nohu. Vyhrne si kalhoty a zamračí se.

Ztuhne mi krev v žilách. Má tetování.