Ohrožená a ochránce

11. kapitola - Noční můra

 Procitnu do zvuku vlastního dechu v plastovém náhubku a zvuku pípání přístroje, který snímá činnost mého srdce. Hned nato cítím pod sebou postel, na které ležím, přikrývku, která mě pokrývá, tlak na pravém ukazováčku a teplotu okolního vzduchu. Cítím také zvláštní pocit, jako kdyby moje tělo bolelo úplně všude, hlavně na dvou místech na hrudi. Jako bych měla končetiny z olova. Není mi vůbec dobře.

Než otevřu oči, zkusím pohnout prsty na rukou. Mám je ztuhlé, ale rozhýbám je bez větších problémů. Potom rozlepím slepené oči, trvá mi několik zamrkání, než zaostřím. Dívám se na bílý strop a vnímám vlastní dech. Po chvíli otočím hlavu a zkoumám, kde to jsem, i když mi to je jasné hned. Ležím v nemocničním pokoji v domě, ale to mě nepřekvapí.

Překvapí mě Robin, sedící na židli u stolu. Hlavu si opírá o ruce, nejsem si jistá, jestli spí.

Trošku se zavrtím v nepříjemné poloze. Bolestně mi zaškube na hrudi, zasténám bolestí a přestanu se hýbat, přístroj snímající můj tep, začne zrychleně a hlasitěji pípat, když se moje srdce bolestí rychleji rozběhne.

Rob se okamžitě otočí a naše pohledy se střetnou. Je na něj příšerný pohled, má rudé oči a kruhy pod očima. Je nevyspalý a rozcuchaný, ale zdá se při energii.

„Ahoj," zahlaholí úlevně rozespalým hlasem.

Pomalu na něj mrknu, jako náznak pozdravu. Mluvit s náhubkem není jednoduché.

„Sundal bych ti ho, ale ještě ho budeš potřebovat," odhadne, co mi dělá problém. Jemně přikývnu, že rozumím.

Chvíli se na mě dívá. „Půjdu si lehnout," oznámí mi a mě bodne sobecká myšlenka, co budu dělat, když mi něco bude?

Nejistě přikývnu. Přeji si lehnout vedle něho, přitulit se a hodit všechny problémy za sebe. Ale má přítelkyni.

Pohladí mě po vlasech a odejde do pokoje. Jenomže já už spát nemůžu, všechno mě bolí. Až teď si uvědomím, že na okna buší déšť.

Dívám se na vzdálený les, vidím jenom špičky stromů. Sleduji dešťové kapky dopadající na okenní tabulku a poslouchám tu symfonii. Zavřu oči a nechám se unášet tím zvukem, až u něj nakonec znovu usnu.

••

Je bouřka. Několikrát mě vzbudí zvuk hromu, ale hned se zase propadnu do noční můry.

Sedím v nemocničním křesle a dívám se na pět doktorů, oblečených jako kosmonauti ve skafandru s tmavým štítem na obličeji. Proč já na sobě nic takového nemám? Proč jsou tak oblečení?

Chci odejít, je to strašidelné, ale mám ruce a nohy připoutané k lehátku.

„Možná bychom měli chvíli počkat, aby to vydržela," ozve se tlumeně ženský hlas ze skafandru.

„Pokud ten test chceme udělat, tak není čas čekat," odpoví mu další hlas, tentokrát mužský.

„Naším výsledkem nemá být její smrt," vloží se do toho třetí hlas horlivě, také mužský.

„Ani její život," utne je jeden z nich. Rozhostí se ticho.

„Kdo jste?" houknu po nich omámeně. Jsem zdrogovaná? V tu chvíli se všichni otočí.

„Je vzhůru!" „Připravte další dávku!" „Potřebuji tady prázdnou stříkačku a jehlu, musíme zjistit její stav krve." Tito tři mluví jeden přes druhého a další dva se rychle chopí práce.

Nelíbí se mi, jak se ke mně přibližují, začínám zoufale trhat pouty. Cítím, jak se mi zarývají do kůže, kterou mám již rozedřenou.

„Je tady ten tatér! Vytetovat to jméno, mu prý zabere maximálně půl hodinu!"

„Ať jde dovnitř, až v sobě bude mít dávku, může tetovat."

„Jaké tetování! Kde to jsem?!" křičím na ně, když se ke mně blíží.

Jeden ve skafandru přijde a podá dalšímu ještě zabalenou jehlu a stříkačku. Ten si je rychle připraví a než stihnu mrknout, už mi nabírají krev. Bojím se ucuknout, abych si sama neublížila. Srdce mi zděšeně bije v hrudi. Cítím se tak bezmocná, nemůžu odejít, bojím se, co mi chtějí udělat.

„Proč mi tohle děláte?" zeptám se rozklepaně.

Nikdo z nich mi neodpoví, mohla jsem to čekat, ale nic jiného než otázky mi nezbyly. Cítila jsem se stísněně a nesvá. Jako malá jsem měla rakovinu a byla pořád v nemocnici, od té doby se mi v nemocnici rozbuší srdce, jako bych znovu měla vejít do svého pokoje, lehnout si na lůžko a pociťovat tu bolest. Šílím tady, ale je to tak intenzivní, že mě nedovolí tělo nic udělat.

„Dávka připravena!"

„Přineste mi ji, můžeme začít," řekne jeden hlas u mě a rukou v rukavici se natahuje po mé ruce, hledajíc žílu. Další tu ruku rychle chytí.

„Nechceme ji zabít. Musíme počkat!" důrazně ho upozorní jemný hlas a mě zhrubne dech. Zabít?

„Doktorko, snad jasně víte, co je naším cílem a co se tady děje a jak by to bez nás tady s Adélou mohlo dopadnout a jak by to dopadlo. Jestli budeme čekat, zemře dřív, než čekáme a na tomhle místě. To chcete?" mužský hlas mluví důrazně a rychle.

Doktorka má ještě chvíli ruku položenou na jeho ruce, zvažujíc jeho slova. Po chvíli ho neochotně pustí a o krok odstoupí.

Přesně v té chvíli k doktorovi přistoupí další člověk a podá mu injekci s nějakým sérem.

„Jdeme na to," zamumlá. „Drž se holka. Tohle je pro dobro všech."

„Prosím ne," zaprosím zoufale. K mému vlastnímu úžasu se doktor zarazí a vzhlédne ke mně, vůbec na něj nevidím přes ten štít, je moc tmavý.

„Mrzí mě to," hlesne a v rychlosti mi píchne jehlu a stlačí píst. Cítím mrazení, když ta látka pronikne do mého těla.

„Čas vpichu 15:33," prohlásí a někdo to zapíše.

Chvíli se nic neděje, jenom moje srdce divoce bije nervozitou a strachem. A potom to přijde.

V žilách se mi rozlije oheň, který postupuje všude, je všude a nejvíc pálí uprostřed hrudi u srdce.

Z úst se mi vydere křik, který musí trhat uši, oči mi slzí bolestí a já je prosím, ať mě zabijí.

„Adél!" ozve se hlas. Podívám se k doktorům, ale oni tam nejsou.

„ADÉL!" Konečně otevřu oči a dívám se do Robinových vystrašených očí.