Ohrožená a ochránce

22. kapitola - Déšť

DOPORUČENÍ AUTORKY: Pusťte si píseň ke čtení, převážně části za ••, pro lepší zážitek! Nejlépe ji nechte opakovat.

Tenhle systém se ukázal jako naprosto nezvladatelný. Nejen, že nic nefungovalo, ale moje snaha si Robina nevšímat se naprosto nedařila, protože se mě, co chvíli ptal na nějakého autora nebo knihu. Sama jsem se nemohla soustředit na svoje knihy. Navíc mě ubíjelo to ticho, které bylo tíživé.

Prudce zavřu knihu a dám ji zpět na poličku. „Jdu si pro pití a pro rádio. Potom ten systém překopeme, jinak tě zabiju nebo si to půjdu hodit. Chceš taky vodu?" Rob se zasměje a přikývne.

Než se vrátím z kuchyně se džbánem vody a rádiem na ruce, Rob udělal další kopec knih, které nezná. Povzdechnu si a položím obojí na stůl. Naladím jemnou hudbu na pozadí a usednu ke stolu. Rob se napije a tázavě se na mě podívá.

„Uděláme to takhle," přisunu si k sobě papíry. „Ty budeš brát knihy a diktovat mi název a autora a já ti řeknu, co tam hledat. Potom se prohodíme, bude to jednodušší a rychlejší, než tvé neustálé dotazy na knihy."

„Hej!" ohradí se. „Já žiju život, ten reálný, nemám čas číst knihy!"

„Pokud to vůbec umíš," ušklíbnu se.

„Zopakuj to," procedí mezi zuby. Překvapeně se na něj podívám? Moje drzost se prodere na povrch.

„Jsi i hluchý? Řekla jsem, že neumíš číst," odseknu sarkasticky s úšklebkem.

Během jedné sekundy je u mě, otočí mě s celou židlí k sobě. Ztuhnu, naprosto překvapená tímto pohybem. Co to dělá? Opře se jednou rukou o opěrku židle a skloní se ke mně. Mělce dýchám. Je tak blízko... Cítím jeho vůni.

„Dej si pozor na jazyk, koťátko."

Překvapeně zalapám po dechu, on se narovná a v klidu dojde ke knihovně, kde skončil. Co to mělo znamenat? Konečně se pohnu a přisunu se ke stolu, neustále v šoku vezmu rozklepanou rukou tužku.

Rob se na mě otočí jako by se nechumelilo. „Můžeme začít?"

Přikývnu, neschopná slova. Snad mě práce zaměstná, abych vyhnala tuhle vzpomínku z hlavy, přesto, že část mě si ji pamatovat chce.

••

Po třech hodinách práce dostanu hlad a to jsme jenom stihli udělat jen tu část knih, které on neznal.

„Mini-pauza?" navrhnu.

Ulehčeně vydechne a přikývne. Posadí se a já se naopak zvednu. Otevřu okno dokořán a nakloním se z něho na zahradu. Prudce se nadechnu a vydechnu, čerstvý vzduch mi dělá moc dobře. Fouká lehký vítr, příjemně mě hladí po tvářích. Ještě chvíli si užívám tu jemnost a to ticho, na nic nemyslím, jenom relaxuji. Najednou se cítím tak klidná jako nikdy. Neustále tady mám zvláštní svíravý pocit na žaludku, od té doby, co jsem se v tomto domě probudila. Myslela jsem na svoji rodinu, svůj život, strach, panika, nemožnost uniknout. A teď na pár sekund ten pocit zmizel. Přišlo mi, že se těch několik sekund vznáším nad zemí, tak lehce jsem si najednou přišla.

Trvalo to jenom pár sekund, než se mi do žaludku vrátil ten strach a beznaděj. Otevřela jsem oči a zadívala se na nebe. Bylo plné mraků, bude pršet.

„Je to hrozně depresivní," vyděsí mě jeho hlas těsně za zády.

Ohlédnu se, stojí za mnou, drží si vzdálenost. Hlavu otočím zpět z okna a zadívám se na les, který se asi sto metrů dál rozprostírá. „Mě to přijde uklidňující," hlesnu.

„Ty jsi vždy měla ráda věci, co nikdo jiný neměl, že?" zeptá se a já s jeho hlasu slyším úsměv.

„Celé dětství jsem trávila na chalupě s babičkou. Nikdy jsem nebyla s ostatníma dětma. Po leukémii jsem nemohla dělat všechno jako oni. A na chalupě jsem měla všechno, co jsem potřebovala, byla jsem v bezpečí, mamka měla klid a odpočinula si. Když pršelo, ležela jsem na posteli pod střechou a četla si. Vždy mě to uklidňovalo. Déšť bubnující na střešní okno," pousměju se. „Občas jsem nechala to okno pootevřené, abych slyšela to hučení deště. Symfonie."

Na chvíli se umlčím a blaženě se nadechnu čerstvého vzduchu. Mlčí.

„Naše chalupa je mimo civilizaci na kopečku. Blízko je les a všude je jen zeleno. Po dešti to tam vždy hrozně hezky vonělo. Mokrá hlína a tráva, byly cítit houby a cítil jsi ten studený čerstvý vzduch. Jen jsem vyšla ven a všechno se třpytilo, jak se sluníčko odráželo v kapičkách. Běžela jsem na louku, ruce rozpřažené a chtělo se mi ječet radostí ze života."

Otočím se na něj. Trošku se mračí, vypadá ustaraně. Ucítím, jak mi sklouzla slza po tváři. „Je to perfektní," hlesnu. Bodne mě u srdce. Je to perfektní. Ale já už to nikdy nezažiju. Ale on může.

„Zní to jako pohádka. Možná až skoro nereálně." Jeho upřímná odpověď mě překvapí.

„Dokud to člověk nezažije a nepoužije svoje všechny smysly, tak neví, o co přichází."

„Co když to neumím?" ztěžka vydechne. Tuhle stránku nikomu ukazovat nechce, cítím to z něho.

„Nejde o to to umět, ale všechny myšlenky vypustit. Užít si ten okamžik na maximum a jenom být." Jen co dokončím tu větu uslyším první kapky. Překvapeně se otočím, během pár sekund se pořádně rozprší.

„Kéž bych to jednou zažil. Myslím, že neznám nikoho, kdo by tohle se mnou šel udělat." Oči má upřené ven a ten smutek v jeho očích je jen těžko přehlédnutelný.

Pousměju se. „Žij každý den, jako by byl tvůj poslední," hlesnu tak potichu, že bych se nedivila, kdyby nic neslyšel.

Seru na všechno. Ať už nás ovládá, kdo chce, tohle mi nikdo nevezme, tohle nikdo nemá v moci. Vyjdu k němu a popadnu ho za ruku. Je to zvláštní, intimní. Nikdy jsem ho takhle za ruku nevzala. Podvolí se.

Běžím s ním k hlavním dveřím. „Co to děláš?" ptá se zmateně, ale nechá se táhnout.

Rozrazím dveře a vběhnu do deště. Pustí mě a zůstane na prahu. Začnu křičet a smát se radostí, jak mě smáčí déšť. Začnu se točit dokola a nadšeně poskakovat.

Otočím se na něj. „Tak tam tak nestůj a chyť mě, jestli to dokážeš!" vypísknu a je mi jedno, jestli za mnou běží nebo ne, ale já se rozběhnu směrem k lesu, na který jsme se dívali z knihovny.

Roztáhnu paže, křičím jako malé dítě a směju se v návalu té obrovské radosti a lehkosti. Zrychlím, běžím, co mi nohy a plíce stačí, dochází mi dech, ale ten pocit je opojný.

Najednou mě obejmou dvě pevné ruce a stáhnou mě na zem. Vypísknu a spadnu na zem, vezmu ho s sebou, ale směju se. Nic se nám nestalo.

Podívám se na něj. Sedí na mě a v očích mu září něco, co jsem u něj nikdy neviděla. Radost a svoboda. Je nadšený, cítím to z něho, cítím tu volnost a divokost, kterou má v sobě. Zubím se na něj v naprosté euforii.

Zvedne se a mě zvedne na nohy také. Namířím na něj prstem. „Nikdy nenech nikoho, aby v tobě nechal vyhasnout ten plamen. Nikdy, rozumíš? A jestli to někdy někdo udělá, vzpomeň si na mě. Vzpomeň si na tuhle chvíli. Vím, že cítíš tu volnost, nenech ji nikdy odejít."

A on roztál. Od té doby se něco změnilo, nic špatného. Jenom se v něm odlomil kus, který k němu nikdy nepatřil a on najednou viděl svět jinýma očima.