Ohrožená a ochránce

19. kapitola - Snídaně

 V noci se párkrát vzbudím, zmatená, kde to jsem a co se děje, ale vždy se probudím v Robinově náruči. Je to zvláštní pocit, ale únava mě vždy znovu donutí usnout a nepřemýšlet moc nad tím, co se to vlastně děje.

Když už hodiny hlásí devátou ráno, nemůžu už spát. Robin leží zády ke mně. Z ranní milosrdné rozespalosti mě dostane vzpomínka na včerejší noc. Výsledky se rapidně zhoršily, bála jsem se, že nepřežiju noc, ale necítím se špatně, je mi vlastně celkem dobře.

Potichu se zvednu z postele a dojdu opatrně do koupelny. Jsem překvapená, když zjistím, že nevypadám zdaleka tak hrozně, jak jsem si myslela, že vypadat budu. I přesto je mi ta osoba v zrcadle cizí. Je bledá, unavená, oči má přivřené, lícní kosti ji nehezky koukají. A spala celou noc v posteli se zadaný klukem.

Bodne mě u srdce. Proč to pořád tak moc bolí?

Raději se odvrátím a vyjdu na chodbu, než abych čelila svým myšlenkám. Na chodbě potkám Robina.

„Dobré ráno," pozdraví mě neutrálně.

„Dobré ráno," zamumlám nesvá. Bude se vyjadřovat k tomu, že vedle mě spal, když má přítelkyni?

„Vypadáš lépe než včera," zhodnotí můj stav klidně. V očích mu vidím úlevu.

„I se tak cítím," potvrdím mu s lehkým úsměvem.

Nastane trapné ticho, snažím se dívat kamkoliv jinam než na něj. „Ehm," odkašlu si. „Jdu udělat snídani."

Nečekám na jeho odpověď, prostě se otočím a co mi to tělo dovolí se rychle plazím pryč. Schody mi jdou sejít pomalu, ale jdou. Při každém kroku mě bolí svaly, jako bych posilovala tři dny v kuse. Cítím se provinile, že se mnou spal v jedné posteli, když má přítelkyni? Možná to dělal ze solidarity, abych se necítila špatně, když budu sama. Určitě to tak bylo. Jen se cítil blbě, že by mě tam nechal. Nic víc.

Zarazím se v zárubni dveří. Jídelní stůl je plný jídla, vše, na co bych si vzpomněla. Toasty, vajíčka, uzenina, sýry, ovoce a zelenina, jogurt s vločkami, mléko, kafe, čaj, džus, voda, dva prázdné připravené talíře s příborem. U jednoho talíře je malý panák, ve kterém jsou léky. To bude moje místo, pomyslím si.

Proč mi Robin neřekl, že přichystal snídani? Vyplížil se v noci z postele a potom šel zase spát? Kdo jiný by to mohl udělat?

Nejistě vejdu dovnitř, přejíždím očima po kuchyni spojené s obývákem. Proč by Rob tohle dělal?

Uslyším jeho kroky a otočím se ke dveřím, Rob se zasekne stejně jako já. „To jsi stihla za tak krátkou dobu?" zeptá se překvapeně.

Dívám se na něj jako na blázna. „To jsi připravil ty, ne?"

Oplácí mi nechápavý pohled. „Co? Vždyť jsem byl v koupelně."

Naprázdno otevírám a zavírám pusu. „Já to nepřipravila," vypravím ze sebe ztěžka. „Myslela jsem, že jsi to připravil ty, když jsem spala..."

„Ne, já spal taky, myslel jsem, že jsi to teď chystala,..." zmateně na sebe zíráme.

„Já myslela, že jsi to byl ty. Hraješ to teď na mě?" zeptám se podezřívavě.

„Vždyť jsi se vzbudila první!" rozhodí ruce v obranném gestu.

„Ale já tohle neměla čas připravit!" rozzlobeně se na něj podívám. „Robe, tohle není vtipné, jsi hodný, že jsi tohle připravil, ale na tyhle vtípky,..." dojde ke mně a chytne mě za paže, jako by se mnou chtěl zatřást, abych byla ticho a probudila se. Překvapeně zmlknu uprostřed věty. Ta těsná blízkost mě umlčí.