Ohrožená a ochránce

8. kapitola - Opuštěná kavárna

 „Kam jdeš? Co to děláš?" křičí za mnou a vyběhne z pokoje, ale moc pozdě. Je noc, zvládnu mu utéct. Potřebuje tohle víc než já.

Vyběhnu z domu a stále slyším jeho volání.

„Stůj! Kam to jdeš, musíš tady zůstat!" zní zoufale. Přidám na rychlosti, nesmím si to rozmyslet. Jeho hlas stále slyším v hlavě. Po chvíli zastavím, hrozně moc jsem zadýchaná a špatně se mi nadechuje.

Uklidním se a naštěstí zklidním i dech. Jsem ve městě, pořád je noc, ale funguje tu pár rozbitých lamp, takže je docela vidět. Už se tady vyznám. Všechno, co tady je, je prázdné, jsou tu obchody, ale bez zboží, nemocnice bez vybavení, škola bez lavic. Sejdu z hlavní silnice, kdyby náhodou Roba napadlo mě hledat.

Pamatuji si, že je tady stará kavárna. I přesto, že je tam takový nepořádek, je nádherná, zbytek tapet naznačuje, že byla postavená, aby vypadala jako z roku 1940. Je uklizená mezi domy, samotné mě trvalo dlouhou dobu ji najít. Vlezu dovnitř a opatrně překračuji rozbité sklo, zůstal tady jeden ušák na čtení, je špinavý a opěrka na ruce je roztrhlá, ale stejně působí uklidňujícím dojmem. Posadím se do něj.

Přemýšlím o tom, co se stalo. Proč tady jsem? Co se děje, proč nás takhle trápí, baví to někoho tak moc? Může vůbec být někdo tak krutý, aby tohle udělal?

Ten běh a cesta mě hrozně vyčerpali. Nebojím se, že by mě tady Robin našel, lehce se dá přehlédnout, že je tady vůbec nějaká budova. Navíc mě třeba hledat vůbec nebude. Vždyť on odešel první.

Stočím se v ušáku a přitáhnu si lehkou mikinu blíž k tělu. Je mi zima, ale i přesto neklidně usínám.

Když se probudím, je už světlo. Bolí mě za krkem z nepohodlné pozice na ušáku, ale cítím se celkem vyspalá. Modré prsty schované pod mikinou mě pořád zebou, tělo mi přijde moc těžké, než abych ho zvedala a někam šla. Ležím a snažím se užít ten moment po probuzení, kdy je mysl ještě čerstvá a nemyslí na všechny problémy a na život, který prožívá.

Dlouho mi tento klid není dopřán, rozhlížím se po kavárně, když si všimnu papíru položeného na barovém pultu. Chvíli se na něj dívám, jestli jsme si ho jen nevysnila, ale opravdu tam je. Pomalu zvednu rozbolavělé tělo. Hned jak se posadím se mi zvedne žaludek, bolestně v něm zakručí a já běžím ven před kavárnu, kde se vyzvracím do keře. Třesu se po celém těle. Zvednu se a dívám se zda jsou v kavárně toalety, po chvilce hledání je najdu a jdu zkusit, zda tam aspoň teče voda.

Po zachrastění v kohoutku vyhrkne úplně žlutá voda, po chvíli odteče a teče průzračná. Vypláchnu si ústa a jdu k baru se podívat na ten papírek.

Běž do domu.

Co to má znamenat? Mám tedy nějaký úkol v tomhle bláznivém světě? Stalo se něco Robinovi? Posílají mě tam, abych ho zachránila, aby mohl přežít? Je to jen další trik, jak mi chtějí dokázat, že se mnou můžou manipulovat? Chtějí dokázat, jakou mají nade mnou moc?

Znechuceně papírek roztrhám na kousíčky a nechám je spadnou na podlahu.

Vyjdu z kavárny a uvědomím si, že světlo, které jsme po probuzení viděla nebyl východ slunce, ale západ. Celý den jsem prospala. Povzdechnu si a jdu do ulic, zkusit cokoliv najít, místo, kde můžu zůstat. Na mysl se mi vkrádá nepříjemná myšlenka, že vlastně hledám místo, kde už zůstanu napořád. Aspoň tento zbytek svobody si chci ponechat. Aspoň tohle si chci určit sama. Vydám se na cestě a schválně jdu přesně opačným směrem, než je dům.

Je pořád zvláštní jít po ulicích a nikde nikoho nepotkat, být úplně sama. Má to uklidňující efekt, ale zároveň je to hrozně mrtvé... Mrtvé. To je můj osud? Zemřít tady? Jako by moje tělo tu myšlenku chtělo uskutečnit. Dokážu tomu pomoc? Dokážu se vzepřít a ukončit to dřív? Musím čekat, než rozhodne někdo jiný?