Ohrožená a ochránce

17. kapitola - Hřejivá náruč

Měla jsem obavy, že ráno až se probudím, všechno bude jiné. Že se na mě ani nepodívá, a přitom to bylo to, co jsem si celou dobu přála. Aby mě ignoroval, aby už se na mě ani nepodíval, aby mě nechal být a už mě netrápil, protože jsem sama sebe trápila až dost.

Ležím v posteli a dívám se na strop a jenom přemýšlím. Tak moc jsem si tady přála být s někým, tak moc jsem si přála tady nebýt sama. A teď mám chuť tady být sama. Nechci, aby tady někdo byl se mnou. Chci zemřít. Protože i když tady fyzicky Robin je, psychicky je u své přítelkyně.

Stejně tady sama zemřu. Nic se nezmění...

Pořád slyším, jak na mě zakřičel, že pro něj nic neznamenám, a tak strašně moc to bolí. Myslela jsem si, že jsem se přes to přes všechno přenesla a že už to bolet nebude, ale naopak, bolí to jako čert. Začnou mě pálit oči a zaplní se mi slzami. Brečím, nestíhám si slzy utírat nechám je volné téct po tvářích. Je mi to jedno. Je mi všechno jedno... Aspoň si přeju, aby bylo...

Možná znovu odešel, najít si místo, kde může přespávat místo toho, aby byl tady. Nedivila bych se mu, nemá důvod tady zůstávat. Možná to tak bude lepší.

Dům je úplně tichý, bez známky pohybu. Možná si vzal i auto? Ať si vezme třeba všechno, mě už všechno stejně vzal.

Kdo mě tak moc nenáviděl, že mě tady s ním zavřel? Kdo mě tak moc nenávidí, že mě naočkuje tou nemocí, abych musela umírat a zrovna Robin byl ten, který by měl být u mé smrtelné postele? Minimálně bude ten, který mě možná najde mrtvou. A i přes to, jak moc ho teď nesnáším, nechci, aby tady byl, až umřu a nechci, aby zrovna on mě našel mrtvou. Pamatuji si, jak se na mě díval na té hře, když jsem jenom hrála, že jsem umřela. Už tehdy se díval s takovou bolestí... nedokážu si představit, že tentokrát by ta bolest měla být skutečná a dokážu si živě představit ty jeho oči plné bolesti, nechci, aby takhle někdy vypadal, ne kvůli mně.
Zvednu se z postele a jdu se vyčůrat do koupelny. Jako náměsíčná si vyčistím zuby a převléknu se. Úplně bez života jdu dolů po schodech do kuchyně, kde nikdo není. Všechno vypadá tak, jak jsme večer zanechali.

Pustím se do uklízení a musím si k tomu pustit hudbu, jinak bych se asi z toho ticha zbláznila a moje vlastní myšlenky by mě dohnaly k něčemu, co sama nechci. Strašně ráda bych věděla, jestli tady je nebo není, ale nemám sílu se jít podívat, jestli odjel. A stejně si vnitřně přeji, aby tady byl, aby zůstal, abych věděla, že tady prostě nejsem sama.

Jsem tak moc unavená a slabá z toho neustálého přemýšlení o něm.

Umývám nádobí a najednou uslyším zvláštní zvuk. Do teď byla slyšet jen hudba, a když jsem uslyšela něco cizího, vyděsila jsem se a upustila talíř. Žbluňknul do vody. Otočím se. Stojí tam a dívá se na mě. Vůbec nevím, jak bych tenhle pohled popsala. Když jsem ho viděla, srdce mi zaplesalo radostí a hned na to se mi sevřelo v příšerné bolesti.

Otočím se a domyju nádobí. Cítím, že tam pořád jenom stojí a nic nedělá. Proč nic nedělá?! Proč se na mě dívá? Proč mi takhle ubližuje? Ať jde pryč, ať si udělá jídlo a jde. Ať mě už nemučí. Ale on tam jenom stojí a nic nedělá, dívá se na mě, jak uklízím.

Asi je to moje uražená hrdost anebo moje nové přesvědčení, ale také mlčím. Strašně ráda bych se ho zeptala, proč tam jenom stojí a proč nic nedělá. Proč se na mě dívá. Neudělám to, bylo by to pod moji úroveň potom, co mi to řekl.

Jen co všechno uklidím, otočím se a odcházím. Projdu kolem něj a on se za mnou otočí. Když jsem u schodů nevydržím to a upřu na něj pohled. Dívá se na mě takovým zvláštním pohledem, který nemůžu nijak definovat. Pohled jako kdyby se chtěl omluvit, zároveň ničeho nelitoval a zároveň vůbec nevěděl, co má dělat. Otevře pusu, jako by už chtěl něco říct, ale po chvíli ji zase zavře.

Zlomený a rozpolcený pohled... Možná to bude znít sobecky, ale mně už to je jedno.

Otočím se a deru se do schodů. Ke svému nemilému zjištění mi to dělá problém. Už při prvních pár schodech vím, že se na mě dívá a ví, že je něco špatně a že nemůžu ani ty pitomé schody vyjít! Jsem ráda, že mi nejde pomoct. Asi bych ho stejně odmítla. O jeho pomoc nestojím, už ne.

Nahoře se musím zastavit, abych to rozdýchala. Jsem překvapená, že se mi takhle rychle zhoršil dech. Ještě včera jsem schody vyběhla úplně bez problémů. Myslím, že vím, co se děje a trochu se toho bojím.

Rovnou mířím do nemocniční místnosti. Včera večer jsem si žádné testy krve nedělala. Nemělo to moc velký smysl, měla jsem v sobě alkohol a testy by byly nepřesné. Teď už ze mě snad většina vyprchala. Doufám, že už většina je pryč a moje testy nebudou závadné. I když mi to test pravděpodobně ukázal.

Ráno, když jsem se dívala do zrcadla, všimla jsem si, že jsem hodně bledá. Opravdu se to tak rychle může zhoršovat? Opravdu takhle rychle může všechno jít do kopru? Na druhou stranu, ať už ti lidé byli zlí, jak chtěli, možná v sobě přece jenom měli trochu lidskosti a nechají mě zemřít dřív, abych se tolik netrápila a Robin vlastně také ne.

Přiložím prst na snímač a nechám si odebrat krev. Cítím, že stojí za mnou ve dveřích, když se podívám do odrazu okna, vidím jeho rozmlženou postavu.

Na obrazovce se rozsvítí diagnóza. Prudce se nadechnu. Je to špatné. Hodně špatné. Zhoršuje se to velkou rychlostí. Oči se mi zalijí slzami, uvědomím si, jak se bojím, že se nedožiju dalšího rána. Slzy mi tečou po tvářích a já pořád hypnotizuji obrazovku.

Vyděšeně sebou cuknu, když mi položí ruku na rameno, s celou židlí mě otočí a vytáhne mě na nohy. Nemám velkou stabilitu, nohy mě nechtějí udržet, ale on si mě podepře a pevně a hřejivě mě obejme. Nic neříkáme, já potichu brečím, on mě objímá a bradu má položenou na mé hlavě. Smáčím mu tričko slzami. A najednou oba dva zapomeneme, že jsme se pohádali a že se na sebe zlobíme. Svět pro nás přestal existovat, jsme tu jenom my dva.