Ohrožená a ochránce

12. kapitola - Déšť

Slyším, že přístroj snímající moje srdce pípá tak nahlas, že mě z toho nepříjemně píchá v uších. Vezmu kolíček, který mi skřípe prst, aby snímal tep, a prudce s ním trhnu. V rychlosti se posadím, zatočí se mi hlava, ale já na to nedbám.

„Adél, co blázníš?" ptá se rozespalý a zmatený Robin.

Já přerývaně dýchám, oči mám dokořán otevřené. Strhnu si z úst kyslíkovou bombu a vyskočím na nohy.

Kyslíková bomba začne taky pípat a Rob ji rychle vypne. Já se vypotácím na chodbu. Musím se přidržovat stěny a scházím schody, Robin mi je v patách.

„Kam jdeš?"

Přeběhnu ke hlavním dveřím, trhnutím je otevřu a vykročím ven, udělám pár kroků a padnu na kolena.

Pořád prší, dešťové kapky na mě dopadají a smývají mi z obličeje slzy. Oddaně nastavím tvář dešti a nechám kapky dopadat na můj obličej. Dech se mi zklidní a já se konečně přestanu třást.

Ucítím na svých ramenou dvě ruce. „Co blázníš? Stalo se něco? Co se ti zdálo?"

Zavrtím hlavou. „Potřebovala jsem na vzduch. Nutně," vydechnu, užívajíc si ten déšť. Schválně mu nedávám jasnou odpověď.

Rob mě vytáhne na nohy, když se začnu třást zimou. Nebráním se a jdu s ním dovnitř. Zavře za námi dveře, poprvé se na něj podívám. Vlasy má mokré a rozházené úplně do všech stran, voda mu stéká po obličeji. Strašně mu to sluší, i přes neatletickou postavu, mu to strašně sluší.

„Fakt se nic nestalo? Probudil mě tvůj křik a pípaní toho přístroje," ptá se ustaraně.

Já křičela nahlas? „Promiň, byla to noční můra," mávnu nad tím rukou.

„Zase?"

Překvapeně nadzvednu obočí. On si pamatuje, že jsem měla noční můry. Vzpomenu si na první noc, kdy jsem u něj přespávala, měla jsem každou noc noční můry a několik měsíců pořádně nespala, on byl jediný, kdo o tom věděl. Nabídl mi, že si u nich můžeme dát víno a já bych tam přespala. Přijala jsem, vína jsme vypili víc než dost, ale když jsem usínala v jeho náruči, nikdy jsem se tak krásně necítila.

Přikývnu. „Půjdu do sprchy," zamumlám nepřítomně.

Zakroutí hlavou. „Nemyslím si, že je nejlepší nápad, aby si šla sama do sprchy. Před chvíli jsi ještě byla na přístrojích."

Nevěřícně na něj zírám. „To tam jako chceš jít se mnou?"

„Nebudu se dívat, ale když se ti něco stane, pomůžu ti," nabídne. „Já tě bez trička viděl." Ironicky se ušklíbne, když vidí můj odmítavý výraz.

„COŽE?!"

„Dělal jsem ti defibrilaci. Tričko i podprda musely pryč..."

Zblednu. „To ne. Děláš si srandu."

Zakroutí hlavou a docela se baví. „Ježiš, děláš, jak kdybych prsa nikdy neviděl. Klid bože, o nic nejde."

Snažím se zpracovat ten šok. „Nebudeš se dívat, budeš sledovat stěnu a ani se neotočíš." Výhružně na něj ukazuju prstem.

„Jak jinak," ušklíbne se.

Ve sprše jsem nervózní, snažím se spěchat a pořád sleduju Robina, jestli se neotočí, ale on svůj slib drží a zírá do stěny. Možná na chvíli usnul.

Když kolem něho jdu do pokoje, zastaví mě. „Zítra si promluvíme."

Přikývnu a došourám se do pokoje. Horká sprcha mi udělala výjimečně dobře. Ležím na posteli a přejíždím si po pravé paži, když mi před očima problikne obraz. Doktor ve skafandru mi vpichuje injekci a já křičím.

Urychleně otevřu oči a ztuhnu.

Robovi jsem řekla, že to byla jen noční můra, ale bylo to tak reálné, že nad tím musím přemýšlet. Také nad tím, co se stalo před tím. Snažila jsem se utéct, co nejdál a tím se málem zabila. Ale já se zabít chtěla. Ty lístečky mi padaly pod nohy a já jich nedbala. Čím dál jsem byla od domu, tím horší to bylo, má to nějaký důvod? Opravdu je možné, aby někdo ovládal moje zdraví? Nebo to byla jen náhoda? Opravdu jsem tak ráda, že jsem naživu?

Moje bolavá hlava vymýšlí moc otázek, než může zodpovědět. Ráno chytřejší večera...

Spánek nebyl tak uspokojivý, jak jsem čekala. Celou noc jsem se budila při obrazech, jak jsem přivázaná k židli, křičím a prosím o smrt.