Ohrožená a ochránce

16. kapitola - Až moc alkoholu

 Uběhne asi deset minut a já pořád stojím jako opařená uprostřed pokoje. Dívám se směrem, kterým odešel a topím se v té svíravé bolesti na hrudi. Kdyby řekl cokoliv. COKOLIV, věděla bych, že to říká jen z afektu, ale když odešel, jasně se mi potvrdilo, že už neměl, co říct a odchod pro něho bylo vysvobození.

Pomalu se otočím a jako náměsíčná si to mířím do kuchyně pro cigarety. Po cestě na terasu popadnu rozpitou sklenku vína a posadím se na schůdek pod terasou. Vytáhnu cigaretu a labužnicky si zapálím. Ta hádka mě zbavila většiny alkoholu, jenom tak sedím, dívám se na hvězdy a kouřím. Upíjím u toho víno a zpět se dostávám do toho stavu, kdy už mi je všechno jedno a zároveň všechno cítím intenzivněji.

Ani si neuvědomím, že jsem vykouřila už desátou cigaretu a začíná mě nikotin škrábat v krku. Znechuceně cigaretu típnu. Je tady venku krásně, pofukuje vlahý větřík, který mi dělá moc dobře na rozpálené tváře.

Zadívám se na strom uprostřed zahrady a dojdu k němu, tak nějak nad tím nepřemýšlím, jdu, kam mě vedou nohy. Když dojdu k tomu stromu, nenapadá mě nic lepšího než si k němu sednout a zády se o něj opřít.

Dívám se nahoru na hvězdy a v hlavě mi neustále hučí ta slova, ta hádka, vřou ve mně emoce a jsem moc ráda, že jsem mu to všechno řekla. Zasloužil si to a mně se z velké části ulevilo, ale na druhou stranu mě ublížil.

Strnu a začnu nad celým tímhle přemýšlet. Jsem strašně sobecká! Cokoliv se stane, zahrnuje mě, nikdy nikoho jiného, jen mě. Pořád je něco ve mně, pořád se řeším jenom já.

Tahle teorie mě zasáhne jako facka. Proč pořád řeším jen to, jak to vnímám já, když on to vnímá pravděpodobně stejně a možná ještě hůř než já?

Co když jí Robin opravdu miluje. Co když celou dobu ani jednou nezalhal a opravdu jí tolik miluje a tolik mu chybí. Místo aby byl s ní a byl šťastný tak je tady zavřený se mnou. Tahle myšlenka mě zasáhne jako kulka přímo do srdce, které začne bolestivě bouchat.

Opravdu už jsem tak zoufalá tou neopětovanou láskou, že si snažím nalhat, že mě miluje? I když tomu tak není? Opravdu jsem tak zaslepená, že to nevidím? Byla jsem do něj hrozně zamilovaná. Zastřel se mi úsudek natolik, abych si nalhávat a že mě miluje, a přitom já milovala jeho? Je možné, že jsem byla tak sobecká, tak slepá, že jsem chtěla, aby mě miloval, a tak jsem si vysnila jeho zájem? Změnila jsem si realitu ve svůj prospěch... Opravdu jsem takový typ člověka?

Na druhou stranu, proč mě přijel do toho města zachránit. Proč mě nenechal umřít, když mu na mě vůbec nezáleží? Proč pořád dělá to stejné, jako vždy abych si myslela, že mu na mně záleží, když tomu tak vůbec není? Proč se pořád chová tak, jako kdyby mu na mně záleželo, jako kdyby ke mně cítil něco víc? Dělá to schválně nebo o tom vůbec neví? Mám se za to na něj zlobit, a nebo to vůbec nemá cenu a bylo by to stejné jako se zlobit na dítě, které neví, že udělalo něco špatně?

Copak mě může každý pořád ubližovat a já to nechám být? Copak musím pořád ubližovat já? V tomhle případě si ani nejsem jistá, jestli víc ubližuju sobě nebo jemu... On se má pro co vrátit. Pokud ji opravdu tak miluje, pak má proč se vrátit do toho starého světa. Já se nepotřebuji vracet nikam. Nemám tam nikoho, kdo by na mě čekal, nikoho, kdo by po mě tesknil takovým způsobem, jako po něm teskní jeho přítelkyně. Pokud po něm vůbec teskní. Proč jsem se musela zamilovat do někoho jako je on? Do někoho tak v sobeckého a vlastně někdy i zlého.

Copak nevidí, jak moc mi ubližuje tím, co dělá a říká nebo to dělá schválně? Dělá to proto, aby mě navždy odradil, aby mi tady ublížil, protože ví, že umírám. Je to od něj sobecké, ale není ode mě sobecké, že si myslím, že je sobecký, když se třeba sobecký vůbec nesnaží být?

Možná jsem toho alkoholu měla až moc. Měla bych si jít lehnout a přestat nad tím přemýšlet a taky bych měla přestat doufat, že se změní, protože nezmění.

Bude nejlepší, když se přestaneme navzájem se všímat. Musím zaujmout jiný postoj, než jsem měla doteď. Pokusím se mu pomoct dostat se odsud pryč, ale to bude všechno, co pro něj udělám.

Vůbec mu na mně nezáleží, to řekl. Nebudu mu na obtíž, nebudu jeho koule na noze, kterou musí vláčet. Vlastně má to největší právo proto, aby ke mně choval nenávist. Je tady se mnou, místo aby tady byl se svojí přítelkyní. Neustále na ni myslí.

Teď už se budu o sebe starat sama. Možná to bude těžké, ale budu muset. Nechci, aby se už o mě staral. Jeho to nebaví, cítí se špatně, že je tady se mnou a ne se svojí přítelkyní doma, kde by mohli být úplně šťastní...

V hlavě mi najednou uvízne myšlenka, že bych si taky přála být šťastná, ale nemůžu, protože nemám s kým být šťastná. Druhá věc je, že umírám. Pomalu, ale jistě. Čím méně spolu s Robinem budeme, tím větší možnost, že se brzy vrátí a já budu moc spokojeně umřít. Spokojeně tak moc, jak to jen jde, když umíráte sami a víte, že láska vašeho života, kterou jste milovali, je s nějakou jinou a vy nikdy nebudete mít tu budoucnost, nebudete mít manžela, partnera nebo děti. Nikdy nebudete babička ani matka, to všechno se mnou umře. Nikdy nebudu moct dělat práci, kterou jsem vždycky chtěla. Nikdy nebudu moct být něco, co jsem chtěla. Nikdy nebudu moct znovu hrát v divadle, protože moje památka? Ta umře. Nikdo si mě nebude pamatovat, ale on bude šťastný a o tom je láska. Chcete pro druhého, aby byl šťastný.

Možná jsem moc bláhová, možná jsem vypila moc alkoholu, možná jsem prostě jenom tak depresivní. Anebo také naivní, ale stejně chci, aby byl šťastný. Proto mu pomůžu dostat se pryč, ale já tady zůstanu.