Ohrožená a ochránce

18. kapitola - Nesmíš mi umřít.

 Mlčky se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí. Plakal, oči má rudé a popotahuje. Věnuji mu slabý úsměv a plazím se do svého pokoje. Cítím, že mě následuje, ale pořád nikdo z nás nic neříká. Ve svém pokoji se natáhnu po krabičce s papírovými kapesníky. Podám mu ji a on se na mě smutně, ale vděčně usměje.

Oba si utřeme slzy a já se přesunu k posteli. Posadím se a sleduji stěnu před sebou, přijde mi, že mi duše odešla z těla. Jsem prázdná. Postel se vedle mě prohne, když si sedne vedle mě. Oba koukáme na stěnu a mlčíme.

„Nevím, jestli se ještě ráno probudím," zašeptám ochraptělým, uplakaným hlasem.

Periferně vidím, že se na mě otočil a hypnotizuje mě. „Proč?" zeptá se stejně ochraptělým hlasem.

Seberu všechnu sílu, kterou v sobě mám a podívám se na něj. „Výsledek je...," nervózně se ošiju a naprázdno polknu. Oči mi zabloudí někam za něj.

„Ano?"

„Výsledek je velmi špatný. Jestli to bude touhle rychlostí pokračovat, mám obavy, že noc už nepřežiju."

Dívá se na mě úplně prázdně a mě zabolí srdce, že vůbec nereaguje.

„Musíme vymyslet plán, jak tě dostaneme odsud pryč. Dokud ještě jsem při vědomí," řeknu ztěžka a on prudce vydechne.

„Prosím?"

Unaveně se opřu rukama za zády o postel. „Slyšel jsi mě."

Dívá se na mě a nic neříká. Potom se pomalu postaví, sleduji každý jeho pohyb. Začne nervózně přecházet po místnosti.

„Omlouvám se," vyhrknu ze sebe. „Měl jsi pravdu, byla jsem do tebe zabouchnutá a milovala jsem tě. Bolelo mě, že jsi začal s Klárou chodit. Strašně moc to bolelo a pořád bolí, ale já si přeju, abys byl šťastný. Z celého srdce si to přeju. A mrzí mě, jak jsem na tebe včera vyjela, já jsem..." skočí mi do řeči.

„Proč tohle všechno říkáš?" vypadá omámeně.

Začnu si kousat rty a podívám se do svého klína. „Protože, to je možná moje jediná příležitost. Moje poslední příležitost."

„Neříkej to prosím," zaprosí mě bolestivým tónem. Překvapeně vzhlédnu a uvědomím si, že pláče. „Já tě nechci a ani nemůžu ztratit."

Zatočí se mi hlava. Říká to, protože tu nechce být sám? Říká to z důvodu, abych se před koncem cítila dobře? Myslí to vůbec vážně? Ale stačil mi jeden pohled do jeho modrých očí, abych pochopila, že to vážně myslí. Ale nic jsem neodpověděla, nevěděla jsem co odpovědět, co udělat, ani jak se zachovat.

„Je tu nějaká možnost, něco, co můžeme udělat, aby ti bylo lépe?" zeptá se přiškrceně. Oběma nám dojde, kam tohle směřuje.

Víčka mám zase těžká. Vyčerpalo mě jen to mytí nádobí, všimne si toho a v jeho očích se něco zableskne. „Potřebuješ jít spát," spíš oznámí, než se zeptá.

„Rychle se unavím," zamumlám. Po tom, co jsem si sedla na mě opravdu rychle padla únava. Přišla ve špatnou dobu, ale bolela mě záda a já se natáhla na postel.

„Asi bych tě měl nechat si odpočinout," zašeptá Robin, ale neodchází.

Srdce křičí, ať tu se mnou zůstane, nechci, aby odcházel, bojím se být sama. Co kdybych se už neprobudila? Nechci být sama. Překonám ten strach ve svém srdci a promluvím na něj. „Prosím buď tady se mnou. Já tu nechci být sama," hlesnu, ale na něj se nepodívám.

Chvíli je ticho, ale potom uslyším kroky. Ležím s nohama dolů z postele, jen napůl. Oči už mám zavřené, ale když mě podebere pod lopatkami a koleny vyděšeně zamrkám. Upřeně na mě hledí. Zvedne mě, jako nic a položí na postel, abych pohodlně ležela.

„Hrozně jsi zhubla," zamumlá nesouhlasně.

Unaveně se zašklebím. „Že bych konečně měla ty vysněné křivky?" zažertuji a on se pousměje, ale hned nato zvážní.

„Nepotřebuješ na sobě nic vylepšovat."

Ležíme vedle sebe a díváme se do očí. Hnědo-zelené do modrých a modré do hnědo-zelených. Chci se natáhnout po dece ve stejnou chvíli, jako se po ní natáhne on, naše prsty se dotknou, ucuknu zpět.

„Máš šíleně ledové ruce," hlesne překvapeně. Natáhne se po dece, kterou mě přikryje, ale mě to nestačí, trošku se klepu zimou. Chvíli zvažuje, co má udělat, ale nakonec si mě přitáhne do náruče, aby mě zahřál. Prudce se nadechnu, vdechnu jeho vůni, zatočí se mi hlava, je omamná, jemná... Voní jako moře a les zároveň, zvláštní kombinace, která mě uklidňuje. Pevněji mě zmáčkne v náručí, cítím se tak bezpečně jako nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že se tak budu cítit s kýmkoliv... Blaženě vydechnu. Tohle jsem si přála, tohle bylo to, na co jsem čekala. Teď jsem už umřít mohla, byla jsem spokojená.

Padala jsem do říše snů, když se Robin potichoučku ozval. „Nesmíš mi umřít, nesmíš." Hned jsem tu větu zapomněla.